Pořádání přednášek organizovaných havířovskou pobočkou Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě má dlouhou tradici. Velmi úspěšná byla i nedávná přednáška Ing. Martina Stodůlky „Hornictví Afghánistánu“. Všichni, kteří v ten podvečer zaplnili sál loutkového divadla Kulturního domu Petra Bezruče si rozhodně přišli na své.
Přednášející Ing. Martin Stodůlka vyprávěl velmi zajímavě o této zemi, která je stále středem zájmu veřejnosti, bohužel většinou v negativním slova smyslu.
Návštěvy našich důlních expertů v Afghánistánu začaly již v roce 1958, když zástupce této země požádal našeho tehdejšího ministra paliv a energetiky Ing. Vlastimila Ehrenbergera o pomoc v této oblasti. Předtím se zde angažovali odborníci z Indie, ale jejich přístup byl velmi vlažný a výsledky se nedostavovaly. Ing. Martin Stodůlka se po návratu z dovolené dověděl, že byl určen jako vedoucí skupiny expertů, která dostala za úkol pozvednout uhelné hornictví v této zemi. Když se ozval, že se k této funkci nehlásí, dostal ji jako stranický úkol.
Poutavě vyprávěl, jak přijel s desetičlennou skupinou do této rozbouřené země. Připomněl historii pokusů o ovládnutí moci v tomto regionu od Angličanů až po Sověty, kteří zde nasadili své vyškolené politiky a během krátké doby formálně obsadili většinu území této asijské země. Vzpomněl začátky expertů skupiny, kdy musel postupně prosadit splnění smluvních podmínek, které by se aspoň částečně blížily evropským.
Metody práce v šachtě byly velmi jednoduché. Těžilo se ručně ražbou chodeb a postupným pleněním důlních děl. Úvodním dílem byla úpadnice do hory, odtěžení půlkubíkovými vozy pomoci vrátků s výsypem do nákladních automobilů, kterými se uhlí přepravovalo do Kábulu. Horníci pracovali jako námezní síla ve skupinách. Předák si podle stavu a počtu příchozích na směnu vytvořil skupinu a řídil jejich práci. Po splnění denního úkolu odcházeli horníci v průběhu směny domů. S bezpečností práce si nikdo moc problémů nedělal. V době, kdy práce řídili indičtí experti, došlo v dole k výbuchu. Zahynulo několik desítek horníků, ostatní se rozutekli do hor. Nastal velký problém, kdo mrtvé z dolu dostane. Všichni, kteří v Afghánistánu zahynou jinou než přirozenou smrtí, jsou považováni za hrdiny. Podle islámu je pozemský život pouze předstupněm k životu božskému. Hroby těchto lidí byly umístěny na čestném místě při cestě na šachtu.
Skupina našich expertů byla také zajímavá. Mnoho z nich bylo určeno politicky a neměli s hornickou prací moc společného. Přesto se podařilo postupně vytvořit částečně funkční systém fungování denního režimu podle našich zvyklostí s využitím afghánských inženýrů, kteří zpočátku byli na směně pouze symbolicky. Byl dokonce vytvořen pokus o porubní dobývání na IHV v délce 40 metrů, ale neměl dlouhého trvání pro nechuť místních horníků takto kopat.
Další problém vznikl verbováním do armády. Skupiny verbířů jezdily po kraji. Cestou verbíři zastavovali lidi, kteří pokud se neprokázali potvrzením o absolvování vojny v délce pěti let, ani nedošli na směnu a skončili přímo někde ve vojenském táboře. Ani jejich rodina se nedozvěděla, co se jim stalo. Samozřejmostí bylo pohybovat se v tamních podmínkách ozbrojen samopalem a pistolí.
Ke konci besedy bylo promítnuto několik dokumentárních fotografií z pobytu Ing. Martina Stodůlky v Afghánistánu, na kterých bylo možné vidět způsob života v popisované tamní oblasti. To, co zaznělo na přednášce, se týkalo období osmdesátých let minulého století. Dnes je zřejmě realita podstatně jiná s výjimkou stále trvajících bojů o moc.
Jan Navrátil
