Minule sem vam vykladal, jak
zme Erďu honili po hospodě
za tyn jeho vtip o mrtvych haviřach.
Když se nam ho podařilo
chytiť a chtěli ho řadně
ztrestať, vykupil se rundu fernetuv.
Až zme ho pustili, tak
nas ukecal na lacinějši
zelenu. Po vypiťu sem se
vzal slovo: „Vim, je to morbidni
se baviť o pohřebach,
ale když ja se spomnil na přiběh,
co mi vykladali moja maminka.
O stare Tobolove a ich
synkach z Orlove sem už vam
raz vypravjal. To byli ti bambuli,
co převažali ukradnuteho
bravka na vuzku přikryteho
uhlim a jak do nich vrypla lokajka,
kera přes orlovske naměsti
jezdila raz za hodinu...
Skoňčili v base, odkuď ich
z milosti prezidenta Masaryka
pustili. Ale to, co mi maminka
vypravjali, se stalo paru rokuv
předtym. To ešče žil stary
Tobola.
Jak to vidí stryk Lojzek

Dřel v havirni, jak mezek,
aby uživil robu a dva darebne
synki. Ti už v mladi vzali
za pět prstuv kajco, na školu
srali a bez vyučeňa ich nikaj
nechtěli vzať, a do havirně
se zas nechtělo im! Tuš ten
stary Tobola ni enem že těžko
něs, že synci su take něpodarki,
ale měl aji svuj sen. Vykladal
o nim kamošum, když se
občas po šichtě zastavil v kolonii
v hospodě stareho Jukra.
,Bo sem furt v ďuře nebo
cosik robim na dvoře či v kolni
a sem furt černy, snim se,
jak se raz kupim světlešedy
oblek, vydrhnu se ve vaštroku
a v nedělu ze staru vyrazim
jak panoček do kavarně.
Tak se na ňho šetřim!’ Musel
ale ty penize dobře schovavať,
bo ze štrozoka už mu ich ti
jeho synci ukradli. Chlopi mu
to schvalovali, enemže Tobola
se realizace svojiho snu nědožil.
V pětatřicatym na jaře
ho zavalilo. Stara Tobolova
mu ale chtěla tyn
jeho sen splniť, a tak šla
naisto do ,šporkasy’ ve sklepě,
že mu za ty těžko našporovane
penize kupi šedy oblek
aspoň do truhly. Ale jak zistila,
aji tam ty penizki ty ich zlodějske
hyeny našly a u Jukra
prochlastaly. Tak stareho Tobolu
chovali ve starym černym
obleku. A jak stali u truhly
tuš ti jeho hajzli ešče mamě
tvrdili, jak to tatovi sluši! Ani
se nězastyděli.“ Erďa se zamyslel
a pravil: „Ta Tobolka
měla smulu, že něznala majitela
pohřebni služby isteho
Rubinštajna. K temu raz přišla
baba, co ji umřel chlop,
a chtěla, až mu do truhly obleče
bleděmodry oblek. Ma
ho zehnať kaj chce, bo pry neboštikovi
ta barva idě k pleti
lepši, niž černa. Přišel den
pohřeba a v truhle fakt ležel
chlop v bleděmodrym.
Baba se k Rubinštajnovi přitočila,
vtisla mu do ruky pětistovku
a ptala se, kaj tyn oblek
zehnal. ,Měli jste štěstí!
Hned po vás přišla paní, její
nebožtík byl v modrém a ona
souhlasila s výměnou, tak
jsem jim vyměnil hlavy!’ Drsne,
co?!“
Fajne, ni?!"
Tuž Zdař buh, vaš Lojzek