Rubaš do rakvi

Minule sem vam vykladal, jak zme Erďu honili po hospodě za tyn jeho vtip o mrtvych haviřach. Když se nam ho podařilo chytiť a chtěli ho řadně ztrestať, vykupil se rundu fernetuv. Až zme ho pustili, tak nas ukecal na lacinějši zelenu. Po vypiťu sem se vzal slovo: „Vim, je to morbidni se baviť o pohřebach, ale když ja se spomnil na přiběh, co mi vykladali moja maminka. O stare Tobolove a ich synkach z Orlove sem už vam raz vypravjal. To byli ti bambuli, co převažali ukradnuteho bravka na vuzku přikryteho uhlim a jak do nich vrypla lokajka, kera přes orlovske naměsti jezdila raz za hodinu... Skoňčili v base, odkuď ich z milosti prezidenta Masaryka pustili. Ale to, co mi maminka vypravjali, se stalo paru rokuv předtym. To ešče žil stary Tobola.

Jak to vidí stryk Lojzek

Dřel v havirni, jak mezek, aby uživil robu a dva darebne synki. Ti už v mladi vzali za pět prstuv kajco, na školu srali a bez vyučeňa ich nikaj nechtěli vzať, a do havirně se zas nechtělo im! Tuš ten stary Tobola ni enem že těžko něs, že synci su take něpodarki, ale měl aji svuj sen. Vykladal o nim kamošum, když se občas po šichtě zastavil v kolonii v hospodě stareho Jukra. ,Bo sem furt v ďuře nebo cosik robim na dvoře či v kolni a sem furt černy, snim se, jak se raz kupim světlešedy oblek, vydrhnu se ve vaštroku a v nedělu ze staru vyrazim jak panoček do kavarně. Tak se na ňho šetřim!’ Musel ale ty penize dobře schovavať, bo ze štrozoka už mu ich ti jeho synci ukradli. Chlopi mu to schvalovali, enemže Tobola se realizace svojiho snu nědožil. V pětatřicatym na jaře ho zavalilo. Stara Tobolova mu ale chtěla tyn jeho sen splniť, a tak šla naisto do ,šporkasy’ ve sklepě, že mu za ty těžko našporovane penize kupi šedy oblek aspoň do truhly. Ale jak zistila, aji tam ty penizki ty ich zlodějske hyeny našly a u Jukra prochlastaly. Tak stareho Tobolu chovali ve starym černym obleku. A jak stali u truhly tuš ti jeho hajzli ešče mamě tvrdili, jak to tatovi sluši! Ani se nězastyděli.“ Erďa se zamyslel a pravil: „Ta Tobolka měla smulu, že něznala majitela pohřebni služby isteho Rubinštajna. K temu raz přišla baba, co ji umřel chlop, a chtěla, až mu do truhly obleče bleděmodry oblek. Ma ho zehnať kaj chce, bo pry neboštikovi ta barva idě k pleti lepši, niž černa. Přišel den pohřeba a v truhle fakt ležel chlop v bleděmodrym. Baba se k Rubinštajnovi přitočila, vtisla mu do ruky pětistovku a ptala se, kaj tyn oblek zehnal. ,Měli jste štěstí! Hned po vás přišla paní, její nebožtík byl v modrém a ona souhlasila s výměnou, tak jsem jim vyměnil hlavy!’ Drsne, co?!“

Fajne, ni?!"               
Tuž Zdař buh, vaš Lojzek