Pracovní semináře

Vyhledat text

Kdo má svátek
Aktualizace
Aktualizované sekce od 15.03.2019 do 22.03.2019

Informace
Klub přátel Hornického muzea v Ostravě
pro přátele horního cechu

Copyright Klub přátel Hornického muzea v Ostravě, 2006-2016
email:kphmo(zavinac)seznam.cz
Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.

Seo servis
Slovo předsedy
Knihy hornická tematika

Hornické

Na Šalomouně

společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870–1950).

Kolonie

NOVÉ  KNIHY

Autor: Martin Jemelka

Vydavatelství: Centrum pro hospodářské a sociální dějiny Ostravské univerzity v Ostravě

Má 278 str. s více než stovkou černobílých fotografií , pevná vazba, křídový papír 100, formátu B5, cena 340,- Kč


Centrum pro hospodářské a sociální dějiny Ostravské univerzity v Ostravě vydalo na sklonku roku 2008 monografii svého člena, mladého ostravského historika PhDr. Martina Jemelky, Ph.D. Kniha s názvem Na Šalomouně, která je přepracovanou, doplněnou a rozšířenou verzí autorovy první monografie Na kolonii, je pokusem o detailní zachycení stavebního, populačního, společenského, spolkového, politického a každodenního života v největší moravskoostravské hornické kolonii a v jednom z největších dělnických sídlišť českých zemích přibližně v letech 1873–1950. Martin Jemelka ve svém pokusu o totální dějiny konkrétní dělnické lokality použil archivní prameny z Archivu města Ostravy, Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku, Národního archivu v Praze a Zemského archivu v Opavě, ale pracoval i s dobovým denním tiskem, beletrií, a zvláštní pozornost věnoval pamětnickým vyprávěním obyvatel Šalomounské kolonie.

Zpravodaj

Knihu otevírá úvodní kapitola s přehledem odborné literatury k problému, kterou následuje stručná a stať o fenoménu dělnických kolonií jako specifických stavebních, populačních a společenských útvarů. Informačně vyčerpávajícími jsou kapitoly o stavebním a populačním vývoji kolonie. V českém dějepisectví zatím ojedinělými jsou kapitoly o spolkovém a politickém životě kolonie, v nichž autor rekonstruuje život v místní závodní mateřské a obecné škole, věnuje se náboženskému životu obyvatel kolonie, sleduje rozvoj živnostenských aktivit v rámci sídliště, zabývá se možnostmi trávení volného času, ale také analyzuje politický život kolonie na základě komparativního rozboru výsledků prvorepublikových voleb. Autorovi se daří čtenáře přesvědčit o intenzivním spolkovém životě, což dokumentuje na činnosti Dramatického divadelního kroužku „Probuzení“ a Sdružení sociálnědemokratických bezvěrců. Experimentálně působí obsáhlá závěrečná kapitola o každodenním životě v hornické kolonii v první polovině minulého století (patriarchální tvář kolonií, kolonie ženskýma a dětskýma očima, stáří v kolonii, strava a oblékání, zvyky a tradice, rodinný život, kriminalita, prostituce, alkoholismus, významné postavy kolonie a další témata).

Monografii recenzovali archivář a historik PhDr. Oldřich Klepek (dlouholetý ředitel Podnikového archivu OKD a.s.), historik, vysokoškolský pedagog a ředitel Centra pro hospodářské a sociální dějiny Ostravské univerzity v Ostravě prof. PhDr. Milan Myška, DrSc. (Filozofická fakulta Ostravské univerzity) a etnoložka a muzejní pracovnice PhDr. Jitka Noušová (dlouholetá ředitelka Ostravského muzea). K pestrému a informačně zajímavému obsahu knihy přispívá bohatý ikonografický materiál (dobové fotografie, snímky stavební dokumentace, map a plánů, snímky osobních dokumentů ad.).



Křest se bude konat 21.4.2009 od 17.00 v Domě knihy Librex. Jste všichni srdečně zváni.

Rozhlasový pořad Koktejl, kde v druhé polovině knihy autor hovoří.

O knize v Ostravské televizi



Resumé

Během více než sta let své existence (1868–1977) změnila Šalomounská kolonie, dvoutisícová hornická osada nedaleko centra Moravské Ostravy, několikrát svou tvář: prodělala cestu vývoje od dynamicky se rozvíjejícího sídliště až k lokalitě se stagnující a stárnoucí populací hornických důchodců, očekávajících demolici posledních baráků v sedmdesátých letech minulého století. Šalomounská kolonie byla založena na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století, po obnovení hloubení na šachtě a v očekávání perspektivního postupu důlních prací, vyžadujících rostoucí počet stabilizovaných pracovních sil. Se zastavením těžby na dole počátkem třicátých let byla ohrožena existenční jistota většiny pracujících obyvatel sídliště a současný zánik dolu i kolonie v sedmdesátých letech odpovídal nové hospodářské a sociální politice Ostravsko-karvinských dolů. Existence, každodenní stereotypní rytmus i základní způsoby života obyvatel Šalomounské kolonie byly závislé na chodu nedalekého dolu, druhého nejstaršího na území města.

Za dobu své existence prošla Šalomounská kolonie několika stádii vývoje, jejichž ústředními determinujícími faktory byly navzájem související změny bytových a populačních poměrů.

období 1871–1889/1890:

První periodu existence kolonie dolu Šalomoun ohraničuje kolaudace baráků I. stavební etapy (1871) a zprovoznění prvních tří hromadných ubytoven pro svobodné dělníky a dojíždějící horníky bez rodin (1889–1890). V tomto období, pro něž je charakteristické maximální využití bytového fondu s vysokým stupněm zabydlenosti na byt a dům, byla Šalomouna nestabilním a teprve se formujícím společenstvím se značným počtem fluktuujících osob, s extrémně vysokou maskulinitou a výrazně narušenou strukturou populace v kategoriích věku a rodinného stavu. Desítky mladých osob převážně mužského pohlaví, které se přechodně ubytovávaly se souhlasem a s podporou závodu i rodin v jednotlivých hornických domácnostech jako podnájemníci nebo nocležníci, propůjčovaly sídlišti podobu značně neustáleného společenství. Ačkoliv pro nedochovaný census z roku 1880 lze jen tušit, z jakých zdrojů se rekrutovalo první obyvatelstvo kolonie, i pozdější sčítání z let 1890 a 1900 ukazují, že mezi nejstaršími obyvateli Šalomouny převažovali migranti z obojího Slezska a z přilehlých moravských okresů, haličských přistěhovalců bylo ve srovnání s jinými koloniemi méně. Právě Haličané však naprosto převažovali mezi nocleháři a přítomnost velkého počtu permanentně se stěhujících osob na nízkém stupni kulturní úrovně nepřispívala ke stabilizaci rodinných poměrů. Nejen v prvních dvaceti letech bylo pro kolonii typické komplikované postavení dětí a žen: nedospělí příslušníci hornických domácností byli vystaveni dvojímu tlaku závodu a rodičů, aby záhy nastoupili na povrchové práce na dole a následně co nejdříve sfárali. Hornictví měla za budoucí povolání určena naprostá většina hornických dětí, avšak rubem brzkého ekonomického osamostatnění dětí byly ochabující rodinné vazby a předčasné odchody dětí z rodin. Povrchové práce nebo posluha byly osudem hornických dívek, pokud ovšem nebyly zapojeny do domácích prací, spojených s obsluhou hospodářství a servisem pro nocleháře nebo podnájemníky. Nocležnictví, maximální využití bytového fondu a celkově nestabilní bytové a populační poměry neumožňovaly rozvinutí sociálních vazeb mezi obyvateli osady a vytvoření systému sociální kontroly, čehož nejviditelnějším projevem byla zvýšená kriminalita a napjaté rodinné poměry.

b) 1889/1890–1914:

Druhá perioda, během níž se Vítkovické horní a hutní těžířstvo, resp. správa dolu a kolonie Šalomoun, pod tlakem okresních úřadů, komunální správy, socialistického tisku, formujícího se odborového hnutí i samotného vedení dolů staly hlavním iniciátorem kvalitativních změn v životě obyvatel Šalomounské osady, je vymezena zprovozněním prvních tří hromadných ubytoven v letech 1889–1890 a publikací prvního ze série zákonů na ochranu podnájemníků v závodních bytech. Opakující se epidemie infekčních chorob v závodních osadách Ostravsko-karvinského revíru v osmdesátých a devadesátých letech 19. století a snaha civilizovat a lépe kontrolovat mladé dělnické kádry vyvolaly u správy Vítkovických kamenouhelných dolů tlak na svobodné a ženaté horníky bez rodin, aby se ubytovávali převážně v kasárnách a nikoliv jako dosud v rodinách. Ve druhé polovině této periody, rozhodně mezi léty 1900–1910, skutečně došlo k výraznému omezení noclehářství, které dosud zatěžovalo hornické domácnosti i bytový fond sídliště, zkvalitňovaný v letech 1906–1907 a 1914–1917 výstavbou nových, prostornějších bytů s takřka dvojnásobnou užitnou plochou v dvoupodlažních osmirodinných domech. Ještě před publikací prvního zákona na ochranu obyvatel závodních bytů v roce 1914 vedla eliminace noclehářství a podnájemnictví, tlak závodu na maximální využití nocleháren a zkvalitnění bytových poměrů ke stabilizaci společenství, které stále ještě neztrácelo ráz progresivní populace se silnou dětskou složkou a nízkým podílem starých osob. Devadesátá léta sice ještě s sebou nesla problematické dědictví prvního dvacetiletí kolonie, ale postupné rozšiřování a zdokonalování institucí občanské vybavenosti (do roku 1906 pouze obecná škola, poté i vlastní závodní mateřská škola, závodní knihovna v kasárnách) napomáhaly vytvořit stabilizované společenství, v němž se ještě před první světovou válkou vymezila úzká vrstva starousedlíků a zformovala síť sociální kontroly a vztahů, omezujících kriminalitu a charakterizujících celé meziválečné období.

c) 1914 – přelom 40. a 50. let 20. století:

Perioda mezi oběma světovými válkami, svádějící k označení „Zlatý věk Šalomouny“ a ohraničená prvním ze zákonů reformy o závodních bytech na straně jedné a definitivním odsouzením Šalomouny k demolici na přelomu čtyřicátých a padesátých let, zastihuje kolonii jako plně stabilizované sídliště s rozvinutými sociálními vazbami (lokální sousedství) a systémem sociální kontroly. Přestože celková liberalizace a demokratizace společnosti konečně umožnila rozvoj politické, spolkové, kulturní a sportovní činnosti obyvatel, populační vývoj začal stagnovat a obyvatelstvo stárnout. Ke změně demografických struktur a společenských poměrů rozhodně přispělo zastavení práce na dole Šalomoun v letech 1931–1939, definitivně však završilo odsouzení kolonie k dožití a následné demolici v letech po druhé světové válce. Ještě před první světovou válkou opustili kolonii šalomounští dozorci a přestěhovali se do nové zástavby, ve 30. letech se z osady začaly do nově vznikající okolní závodní a městské zástavby stěhovat i mladé dělnické rodiny s dětmi a na Šalomouně získávali stále výraznější zastoupení horničtí důchodci. V meziválečném období byly definitivně završeny integrační procesy v osadě a platí-li za hlavní sídelní integrační znaky ulicový systém, společná prostranství a kostel, získala Šalomounská kolonie v přibližující se městské zástavbě a sousedním salesiánském areálu s kostelem sv. Josefa poslední činitele transformace z polovenkovského sídelního útvaru do předměstského sídliště (dokládá to mj. i strukturovaný politický život s preferencí levicových a středolevých stran a relativně nízkými preferencemi extrémistických stran). Šalomouna nesrůstala s okolím jen prostorově, ale dělo se tak zvláště sociálními vazbami, jejichž nositeli byli i stále početněji zastoupení příslušníci profesí mimo kamenouhelný průmysl. Kolonie se svému okolí otevírala bohatou spolkovou, a hlavně sportovní činností, které jí umožňovaly překračovat úzký a stále nezřetelněji vymezovaný rámec sídliště. Zlom v nastoupeném vývoji přinesla až druhorepubliková omezení spolkového a politického života a Protektorát.

d) konec 40. let 20. století – 1977:

Ve třicátých letech minulého století se mezi ostravskými architekty a urbanisty objevovaly plány na výstavbu moderního dělnického panelového sídliště, které by nahradilo nevyhovující a problematicky udržovatelnou starou přízemní zástavbu Šalomouny. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let padlo konečné rozhodnutí kolonii ponechat na dožití hornickým důchodcům nebo jako rezervoár provizorního ubytování pro mladé rodiny příchozích dělníků a postupně připravit její demolici. Po roce 1945 se Šalomouna definitivně stala kolonií důchodců, hlavně hornických žen, a podle odhadu žilo počátkem sedmdesátých let v osadě několik desítek osob. Ačkoliv byla v padesátých a šedesátých letech většina dvoupodlažních domů dodatečně plynofikována a došlo i na rekonstrukci sociálních zařízení, začalo se v roce 1957 s demolicí prvních budov a o dvacet let později již z kdysi největší hornické kolonie v Moravské Ostravě nestál jediný dům. Zdokonalující se úroveň občanské vybavenosti byla jen rubem postupného rozpadu dlouhodobě vytvářených sociálních vztahů, lokální sousedství ochabovalo s vymíráním starousedlíků a dočasným příchodem mladých dělnických rodin: osadu s bohatými komunikačními vazbami nahradilo anonymní panelové sídliště, v němž dožívali i poslední ze šalomounských rodáků.

V podstatě lze s použitím archivních pramenů a vzpomínek dvou generací obyvatel vykreslit dvojí obraz Šalomounské kolonie, více či méně zřetelně oddělený transformačním obdobím mezi lety 1900–1914. Oběma podobám sídliště, dynamicky se vyvíjející osadě 19. století s řadou křiklavých populačních a sociálních jevů i stabilizovanému společenství meziválečných let, jsou společné některé trvalé znaky, vyplývající ze statutu sídliště jako závodní osady. Relativní dostupnost zdrojů pracovních příležitostí, a především blízkost pracoviště většiny vydělávajících osob ovlivňovaly výrazně způsob myšlení a jednání obyvatel kolonie, jimž správa dolu Šalomoun určovala rytmus dne, dlouho zasahovala do soukromí ovlivňováním volby povolání hornických dětí, vykazovala bydliště v osadě v závislosti na věku a postavení na pracovišti (opakovaná stěhování obyvatel, doložená ve vzpomínkách informátorů i censy), ovlivňovala kvalitu bydlení adaptacemi nebo výstavbou nových bytových jednotek apod. Paternalistický vztah závodu k obyvatelům sociálně a profesně homogenní lokality oslabilo nejprve bytové zákonodárství a definitivně až zastavení prací na dole v letech 1931–1939. Příznačným rysem Šalomouny v jejím pionýrském i zlatém věku zůstal intenzivní vztah obyvatel k půdě a drobnému hospodářství, kryjícímu ještě ve třicátých letech podstatnou část základních životních potřeb.

K rozvinutí řady specifických prvků společného života obyvatel kolonie mohlo dojít až po stabilizaci populačních a bytových poměrů a dovršení integračního procesu v letech těsně před první světovou válkou. Snad nejzřetelněji se to projevuje na podmínkách, faktorech a činitelích procesu socializace. Před transformací Šalomouny v předměstskou dělnickou osadu s rozvíjejícím se lokálním sousedstvím, podmíněným vyhraněním vrstvy starousedlíků, byli hlavními socializačními činiteli rodina, obecná škola a pracoviště, k nimž se po dovršení transformace připojila mateřská škola, spolky, stranické a odborové organizace, a hlavně sousedé, suplující nejen v neúplných rodinách povinnosti rodičů. Autoritativní výchova rodiny a školy, podpořená hierarchickým uspořádáním poměrů na pracovišti, začala pomalu ustupovat demokratizačnímu vlivu socialistických spolků, konkurenčnímu duchu sportovních organizací a pluralismu rozvíjejícího se politického života. V obou obdobích však plnila roli ústředního socializačního prostoru ulice a bohatě členěný venkovní prostor kolonie s řadou zákoutí a proluk, skýtajících dostatek místa k rozvinutí komunikace. I na sklonku třicátých let zůstala kolonie poloveřejným (polosoukromým) světem, v němž se mnoho individuálních (domácí práce, péče o hospodářství, koníčky) a intimních činností (rodinné konflikty, dostaveníčka mladých párů) odehrávalo před zrakem nebo s vědomím sousedů a obyvatel sídliště.

PhDr. Martin Jemelka, Ph.D.


[Akt. známka: 1,43 / Počet hlasů: 14] 1 2 3 4 5
| Autor: administrator | Vydáno dne 17. 03. 2009 | 7364 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Jemelka
Naši spomzoři a kolektivní členové významní pomocníci v naší práci
MOBIL

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce. Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server