Něco o zvonech, sv. Barboře a z havířské historie naší obce
Než se nadějeme, budou tu Vánoce a opět se rozezní zvony na oslavu narození Páně. Srdce jednoho zvonu však zůstane v klidu. Je to nevelký zvon z roku 1921 o hmotnosti sotva 100 kg, který je instalován ve farním kostele v havířské obci Vřesina na Hlučínsku. Zvon Barbora je jediný z bronzu, je zdoben reliéfy a nese nápis „Svaté Barboře věrní horníci". Byl odlit dílnách Otakara Winkeho v Broumově.
Zvon Barbora, dar havířů, by měl mít tu možnost se rozeznít byť výjimečně a umocnit tak svátek svaté Barbory, a to i přesto, že je nejmenším z celé sady čtyř zvonů instalovaných ve věži našeho kostela.
V minulosti došlo ke konfiskacím zvonů pro válečné účely. Proč se stalo, že zvon Barbora nebyl odvezen? Bylo to zcela určitě pro jeho malou hmotnost, zůstal jen symbolicky na věži alespoň pro bití na poplach při nenadálé situaci nebo ohrožení. Stejné štěstí měl historický vzácný malý zvon Vendelínek, který je uložen v depozitáři kostela. Ostatní tři velké zvony byly zabaveny, odvezeny a byly později nahrazeny provizorními ocelolitinovými zvony, které zvoní dodnes.
Vánočním svátkům předchází také svátek ke cti svaté Barbory. U nás ve Vřesině i místní havíři chovají ke své patronce úctu, a proto se při každé příležitosti zmiňovali o své ochránkyni zdrobněle naše Barborka.
Do havířské roboty začali naši dávní předkové docházet objevením uhlí a otevřením slojí na hlučínském panství u řeky Odry v oblasti Petřkovic.
Rozvojem těžby, výstavbou dolů a rozmachem hornického dobýváni se do havířiny zapojovalo víc a víc místních nemajetných bezzemků. V období pruské nadvlády, kdy byla hranice na řece Opavě a Odře, když jámy Anselm a Oskar nemohly pro svou omezenou kapacitu zaměstnat všechny zájemce, museli proto někteří naši lidé hledat uplatnění na dolech za vodou v Ostravě, ale především v pruském Horním Slezsku. Celé skupiny našich mužů se týden co týden vypravovali pěšky přes Hať, Rudyšvald na vlakovou stanici do Zabelkova, odkud jeli do Radlina u Pšova, kde pracovali v hlubině na šachtě Ema-Emmagrube, později kopalňa Marcel.
Panna Mane Usměvavá na poutním místě v Pšově upoutala natolik naše předky, že se rozhodli pořídit sbírku na zvon sv. Barboře ve nesině. V našem vřesinském kostelíčku totiž zvonil jenom malý Vendelínek.
Podstatnou část starosti a organizován( sbírky na zvon vzali na sebe havíři z Emy, zejména Kašpar taneček, který měl domek v sousedství kostela. Pro těžké poválečné . období první světové války se peníze dávaly těžko dohromady. Zvon již byl hotov a nebylo jej možno plně uhradit. Kašpar taneček byl proto nucen zastavit část svých polností na hypotéku do vyrovnání dluhu. V období výstavby současného „nového kostela" byla velká hospodářská krize, chudobné obci se nedostávalo peněz a mezi věřícími se vybralo jenom na jeden ze tří nových zvonů, jak se zmiňují prameny. Je pravděpodobné, že zdejší křesťanská obec posbírala peníze jenom na nejmenší zvon Josef a dva větší zvony Mane a Václav, zaplatila ctěná paní Zuzana Rašicová, provdaná Ševčíková z Hlučína.
Největší rozkvět hornické činnosti ve Slezsku a na Ostravsku nastal v období druhé světové války. Zaváděly se nové technologie, modernizovaly se důlní provozy a horníci měli dokonce některé potravinové výhody. Válečná mašinérie totiž potřebovala hodně uhlí. V této vypjaté době nebyla možnost ani pomyšlení na společenský života oslavy sv. Barbory ve Vřesině.
Teprve v poválečném období doznala hornická práce většího uznání. Výstavbou nových hutních provozů nastala velká poptávka po uhlí. Z příspěvků horníkům na bydlení vznikla ve Vřesině na Chabovci nová sídlištní zástavba a obec se tak podstatně rozrostla. Dříve se u nás v domácnostech topilo klestím a dřívím, horníci dostávali deputát uhlí, a proto se za velkých mrazů rozšířilo topení uhlím.
Na šachty přicházelo mnoho lidí i z mimoostravské oblasti. Mladí, kteří za vidinou lepšího výdělku se předbíhali v různých údernických aktivitách a stachanovských hnutích, zvedali normy víc a víc. V období kvapné „výstavby socialismu" se upouštělo od starých odkazů, historických zvyků, především od náboženských a lidových tradic. Havíři přes nepřejícnost doby k hornických patronům vytvořili ve Vřesině v té době dobrou základnu pro místní lidové zvyky spojené se jménem sv. Barbory a jejich členové nechyběli ani při účasti na akcích jiných spolků. Mnozí horníci podporovali i další spoluobčany a pokud mohli, pak se také dělili o svůj deputátní příděl uhlí i s ostatními. Společenský, náboženský i kulturní život zde dosáhl nevídaného rozkvětu. Z popudu aktivistů zdejších horníků byl ustanoven výbor hornického sdružení. V roce 1956 byl sbírkami mezi místními horníky pořízen nejen reprezentační prapor, ale i uniformy. Hornický prapor je v současné době nejstarší prapor v obci. Tento okázalý symbol byl vždy připraven doprovázet horníky k radostným dnům, ale často i na jejich poslední cestě. Největší zásluhu na pořízení praporu měli bratři Fichnové. František Fichna sehnal a zajistil kovanou vlajkovou žerď s ozdobným mlátkem a kladivem, hornickým to symbolem na špici.
V průběhu oslav naší "Barborky" ve Vřesině je evidováno na sto dvacet členů hornického cechu, a to i těch, kteří fárali do hlubiny alespoň dva roky. Přitom to pravděpodobně není ještě úplný výčet horníků, protože většina jejiž po smrti.
Je škoda, že fortel lidových reprezentativních havířských tradic a zvyků nemá dost podpory ve veřejné činnosti a bez povšimnutí v naší obci zaniká, a to i přesto, že hornická práce byla vždy pro zdejší lid přínosem a všem přinášela užitek.
Richard Junker
