Pracovní semináře

Vyhledat text

Kdo má svátek
Aktualizace
Aktualizované sekce od 02.12.2022 do 09.12.2022

Sekce KOMENTÁŘE
08.12.2022Re: Cosplayer Hilariously Creates Low Budget Versions of Characters in Pop Cultu

Informace
Klub přátel Hornického muzea v Ostravě
pro přátele horního cechu

Copyright Klub přátel Hornického muzea v Ostravě, 2006-2020
email:kphmo(zavinac)seznam.cz
Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.

Seo servis
Slovo předsedy
Knihy hornická tematika

Zábava

JAK PŘIŠEL ŠTĚPÁN O ZUBY

rubániV roce 1957 v únoru jsem ukončil kurz nadkopních. Vedení podniku mně přidělilo fárat na závodě Šalamouna, kde jsem předtím již odpracoval několik let. Fáral jsem pracoviště ve sloji Narcisa a přípravu tohoto rubání.

Jednou při příchodu na denní směnu mi vedoucí úseku Josef Granečný sdělil, že od příštího dne bude obsazeno zmáhání, a proto na dnešní denní směně mám pro osádku zajistit materiál výztuž a kulatinu. Materiál je tam dopravován svážnou po počvě v pontonové nádobě tažené lanem na vrátku. Věděl jsem, že lano na horním vrátku je opotřebované a je zapotřebí je vyměnit. Upozornil jsem na to vedoucího, ale ten mi odpověděl: „Neboj se, zítra ráno je vyměníme. Ale řekni dopravářům, těm starým harcovníkům, ať s materiálem nahoru nejedou, abych je nemusel sbírat po svážné."

Jdu na chodbu a vidím, že u zdi na obvyklém místě sedí trojice zkušených „starých" havířů jmenovci Arnošt a Štěpán Volní (bývalí rubáňoví) a překopář Čeněk Folta. Jako předáka uznávali Arnošta. Všichni tři byli velmi pracovití, ale málokdy chyběli u nějaké legrace. Sdělil jsem jim, že jsou mi přiděleni na celou směnu. Seznámil jsem je s úkolem i s upozorněním vedoucího úseku a všiml jsem si předákova šibalského úsměvu. „Chlapi, to je vážná věc. Včera jsem se na to lano díval a sám se bojím, aby vydřzelo. Profárám rychle pracoviště v Narcisu a pomocné práce a hned přijdu za vámi."

Tak se také stalo, ale něco mne k těm starým fachmanům stále táhlo. Spěchal jsem. Když jsem se blížil k patě svážné, pozoroval jsem, že se v tom místě nějak podivně míhají havířská světla. Strnul jsem a málem mi vlasy na hlavě nadzvedly přilbu.

Přicházím blíže a vidím převrácený ponton, rozházenou kulatinu a výztuž a všichni tři dopraváři něco usilovně hledají. Konečně si mne předák povšiml a kráčí mi naproti. „Že jste jeli nahoru pontonem, vy staří... a naložili jste do nádoby všechen materiál?" uhodím na ně a předák provinile přikyvuje hlavou. „Stalo se něco a co pořád hledáte," ptám se už mírněji. „Když jsme byli už deset metrů pod vrchem," pomalu vysvětluje provinilec „v tým větším úkloně, tak se lano urvalo a my sme jeli s pontonem jak na saňách dolů. Tu kusek od spodku ponton na cosi narazil, dostal smyk a my sme z něho vyletěli aji s materiálem. Nic se nám nestalo, enem Štěpán... no Štěpánovi při tým nárazu vyletěly z huby zuby a my jich nemožeme najít."

Napětí ze mne spadlo, oddechl jsem si a nechal jsem přivolat oba další výtečníky. „Co mám s vámi udělat, mám vás, staré harcovníky, jak vás nazval vedoucí, mám vás nechat potrestat a ohlásit to? Byli byste všem pro smích." Trojice ani nedutá. Já jsem se také odmlčel a po několika minutách předák Arnošt se skloněnou hlavou mne žádá: „Štajgerku, víme, co sme zrobili, chtěl bych vás poprosit, neřikajtě to nikemu." A opět ticho. Všichni tři čekají, co já na to. Přikazuji klidným hlasem: „Vy dva Volní naložte ten materiál do pontonu a já s Čeňkem půjdu nahoru."

Po vyfárání v kanceláři zapisuji do raportní knihy hlášení. Z vedlejší kanceláře přichází zástupce vedoucího a ptá se, je-li materiál pro zmáhání nachystán. „Je, mají tam všechno," odpovídám a pokračuji v psaní. Nevím, jestli jsem se červenal. Zástupce po chvíli odchází.

Druhý den při fárání u harcovníků na chvíli usedám a chlapi už jsou výřečnější. Štěpán se dává do vyprávění: „Pod šachtu a v kupelu sem na nikeho nemluvil. Dycky se stavuju na jedno či dvě pivka v hospodě u Fajkoša, musel sem si to odřeknut. Nejhorší bylo, když moja nechtěla věřit, co se mi stalo. Musel sem ju uprosit, aby to v kolonii ženským neříkala. Ona na to, že se možeme dohodnut pod podmínku, že celý měsíc budu chodit po směně z šachty domů a aby to tak nebolelo, že mi k obědu od Fajkoša dycky ty dvě čepované v baňce donese. V nedělu po obědě si na to pivko možu zajiť, ale ona mama pujdě se mnu."

Štěpán to vydřzel. Za tři týdny pozoruji změnu. Štěpánovi se při úsměvu objevují v ústech nové bílé zuby.

Nikomu jsem nic neřekl. Teď už to mohu napsat. Každý z trojice měl tehdy přes 50 let a od té doby uplynula skoro další padesátka. Vzpomínám na ně rád. Oni byli veselí a hlavně pracovití havíři. Nakonec je pravda, že vina asi nebyla jen na jejich straně.

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
| Autor: Rudolf Polák | Vydáno dne 11. 05. 2008 | 2985 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Naši spomzoři a kolektivní členové významní pomocníci v naší práci
MOBIL

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce. Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server