Význam Karviné (800 obyvatel) se příliš nelišil od dalších obcí v okolí. Karvinské panství tehdy patřilo těšínskému krajskému hejtmanovi Johannu Florianu Larischovi. Psal se rok 1776, když na vrchu Čechovice, ležícím kdesi v oblasti dnešních jam Dolu ČSA, objevili dvě na povrch vycházející sloje. O kamenné uhlí ale nebyl v převážně zemědělském kraji valný zájem.
Další pokus o otevření ložiska svěřil kníže Larisch prospektorovi Johannu Lutzovi. Ani slovutnému odborníkovi se nepodařil zázrak. Konkurence levnějšího ostravského a petřkovického uhlí a tradičního dřeva byla nad jeho síly. Za počátek pravidelného kopání uhlí na Karvinsku historici považují rok 1794. Je spojen s dalším z dynastie Larischů, Johannem Josefem. Kníže, od roku 1791 už s přídomkem Mönnich, patřil k průkopníkům moderního šlechtického podnikání v rakousko-uherském Slezsku.
V těchto časech se těžilo hlavně štolováním a tzv. mělkými jámami. Mělké doly založil v roce 1817 v severní části Orlové vlastník místních panských statků Georg Thomke. Doubravské mělké doly pak vlastník zdejšího panství Anton, svobodný pán Mattencloit, v roce 1822. V jižním cípu tehdejší Orlové zkoušelo prospektorské štěstí také olomoucké arcibiskupství, jehož Rudolfova huť ve Vítkovicích potřebovala palivo pro své pece. Už pod komandem nového vlastníka železáren Salomona Rothschilda fungovaly „arcibiskupské“ doly ještě v šedesátých letech. Jako poslední se do kutání pomocí mělkých jam pustilo (od r. 1848) Orlovsko-lazecké těžířstvo, vlastněné konsorciem Georg Gorgosch a spol.
V polovině 19. století se dostavil dosud nevídaný rozmach dobývání kamenného uhlí na Ostravsku i Karvinsku. Za jeho rostoucí spotřebou stály železárny a další továrny v regionu. Odbyt zvyšovalo prodloužení Severní dráhy Ferdinandovy z Vídně do Bohumína (1847) a na ni navazující báňská dráha. Světlo světa spatřil první císařský horní zákon (1854). Nové báňské metody a technologie umožnily skončit s kutáním a otevřely naplno stavidla hlubinného dobývání. Stále hlasitěji se ozývali těžaři z Karvinska.
