Láďa Vomela byl na Cingru starší větrák , kreslič a vzorkař. S první ženou se rozvedl a vzal si o mnoho let mladší dceru svého kamaráda rybáře.

Žádný krasavec nebyl, ale huba mu jela a všechny ženské dokázal ukecat.

A aby mu za mladou ženou chlapi z šachty nechodili, odstěhoval se pro jistotu do Příboru. Manželka byla typ Olgy Schoberové, jak hrála v Limonádovém Joeovi. Jí bylo 30, jemu 50. Havíři mu za ní nejezdili, ale v Příboru bylo místních mladých chasníků, kterým se líbila, víc než dost. ..

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec

Když vzpomínám na dispečink na šachtě Sever, tak na Ostravě, na dole Petr Cingr, byl dispečink na jakémsi stupínku. Když se dispečink předělával, zjistilo se, že dutý stupínek byl plný lahví, od piva a všech druhů alkoholu, které v té době v na Moravě a v Polsku existovaly. Nezálohované láhve zaplnily dva důlní vozy.

Na dispečinku se scházeli technici a mezi nimi bylo hodně rybářů. Na skříňce za zády dispečera byla dřevěná bednička, a v ní byly uloženy náhradní skleněné baňky s tekutým merkaptanem, jako rezerva po případ, kdyby instalované merkaptanové ampule ve vzduchovém potrubí selhaly, pak by se baňka hodila do vtažné jámy. Merkaptan smrděl že by probudil mrtvého, agresivní zápach znamenal poplach, bylo to znamení že všichni mají okamžitě vyfárat..

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec

Hornické dny, Silvestry, MDŽ i pohřby provázely na Ostravsku hornické kapely v černých uniformách s nablýskanými knoflíky.


Josef Slivka fáral jako ostatní havíři. Kdo ho neznal a uviděl ho v civilním oblečení, těžko by uvěřil, že tenhle umouněný šedivý stařík je kapelníkem dechovky Dolu Hlubina.

Kapela mívala 20 až 35 členů, za kapelníkem vpředu se leskly nablýskané trumpety a pozouny, poslední v průvodu chodil bubeník. Kapela dvakrát týdně zkoušela v kulturáku u Hlubiny, kde jim kapelník řekl, kdy je další hraní. Jednou to ale zapomenul. .

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec

Bulači, to jsou po ostravsku áčkaři, zetkaři, zkrátka pracovníci, kteří do práce občas nechodí a bulají šichty. V rubáních byla každá ruka potřeba, ale chlopi, jak jim z prašného důlního prostředí vyschlo v krku, začali pít a na další směnu nešli.
Vedle nástěnek o plnění plánu se vzornými a vyznamenanými pracovníky se objevily nástěnky bulačské, kde bylo, kolik kdo zameškal směn. Ale moc to nepomáhalo.
Generál Miska si dal jako osobní socialistický závazek, že s tím něco udělá. V té době prim v bulání měly doly na Karvinsku, Dukla, Gottwald a Zápotocký.

Generální ředitel Miska si tentokrát do hornických domů nepozval samotné havíře, ale jejich manželky, které občas o tom, že jejich muž místo na šachtu chodí do harendy, ani nevěděly. Ženské asi myslely, že dostanou nějaký dárek k výročí.

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec

Svátek Josefa dobře znal a ctil směnmistr, po ostravsku šichtmajster Josef Paš. Jeho pracovním úkolem bylo řídit práci štajgrů. V zápisníčku měl u každého jména uvedeno datum narození a kdy má svátek. Paš den předem vždy oslavence lehce upozornil, „co je jeho povinností“. A den před svátkem a narozeninami se zmíněný Josefek objevoval ve štajgrovně a už ve dveřích šibalsky blýskal očima, aby připomenul, co se sluší a patří.

Jedním z těch, které musel Josefek upozorňovat dvakrát, někdy třikrát, byl protipožární technik Vláďa Fikáček. Kroutil se jako had, ale nakonec půllitrovku modré vodky za 28,50 ráno donesl. V kanceláři, kde seděl požární technik a zástupce vedoucího větrání, byl v otvoru po malém okénku vybudovaný nenápadný úkryt, za hřbety šanonů byl minibar. V něm skleničky – hořčičáky, pivo Ostravar a někdy i láhev čertovské vody. Vláďa Fikáček, který měl narozeniny, tam schoval svoji vodku pro šéfa.

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec

V době, kdy jsem pracoval na Hlavní báňské záchranné stanici v Ostravě Radvanicích, vybuchla v Brně mlýnice teplárny, která zásobovala teplem půlku města. Zasahovali jsme tam asi týden, zpočátku v dýchacích přístrojích, což nebyl žádný med.

O záchranářích se říkalo, že by se z nich mohly dělat řetězy, že se taky nepřetrhnou. Jenže opak je pravdou, odkud havíři utíkali, tam šli záchranáři, vybraní z nejzkušenějších havířů. Zachraňovali lidské životy, a někdy při zásahu sami zahynuli.

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec

Myslim, že na statni vyznamenani, kere prezident uděluje k vyroči vzniku Československa, navrhněme s kamošami ministra zdravotnictvi Tomaša Julínka. Uvažujeme tež, že navrhněme aji jeho tiskoveho mluvčiho Tomaša Cikrta. Ho za herecke vykony, bo co un s tym svojim pyščiskem umi při vysvětlovaňu nam hlupym luďam, čemu musime u dochtoruv a v lekarňach platiť, to by něsvedli ani blahe paměti narodni umělci …

Jak to vidí stryk Lojzek

Lojzek Na Upadnici chyběl.

Musim se přiznať, že němam tyn gryf a ani sloch tajak kamoš Lojzek. Ale když včil skoro měsíc Na Upadnici chyběl a na Silvestra dopoledňa nam zavolal, až kerysik z nas za něho napiše pravidelny fejetonek do Hornika, zlekli zme se, a všeci se rači ode mě, bo na muj mobil Lojzek volal, otočili řiťu. Slibil sem mu, že to zařidim a zmačknul červene sluchatko na telefoně. Obratil sem se na kamoše a chtěl cosik řecť. Enemže mě předběhnul Poldek: „Volal tobě, pisať buděš ty! A poslední přani každeho se ma splniť, ni?! My ti akurat tak možeme trošku poradiť, co s tym, a o čim pisať.“ Řeknul to tak rezolutně a ostatni tak rychle přykivli, že sem ztratil odvahu aji řeč im to rozhodnuti vyvracať. Zmoch sem se enem na hlesnuti: „Tuš o čim to budě?!?“ „Dame se po zelene a snad nas cosik napadně, ni?!,“ navrhnul Jiřik a už maval na vrchniho Zbyňďu.

Jak řika jeden kamoš: „Svatki su v řiti, zbyva Silvester a po nim už enem zdražovani! Ešče chvilu se možeme těšiť z darkuv a potym ich věčina z nas, emerytuv, pujdě prodať do bazara, abyzme měli na předražene žradlo či na poplatki u dochtora a v lekarni!“ Myslim se, že daleko od pravdy něbudě. Aspoň co se teho konstatovani o svatkach tyka…Spominam se, že jako děcko sem měl Vanoce moc rad. Ešče rači ale tyn tydiň před nimi. To když maminka doma pekli cukrovi, vmezi tym šili nove potahy na lužka, gauč a křesla, napinali nove zaclony a tatinek ji pomahali gruntovat kvartyr. Na Štědry den zme se my děcka zbudili a smětali do obyvaka kuknuť, či už su darki pod stromkem a kolik ich je. Nikdy tam tak brzo něbyly, objevily se až před večeřu a ja sem nikdy nezistil, kdy ich tam naši dali, i když sem je bedlivo hlidal cely den. Ale naše zklamani dycki přebila vuňa bile kavy, vanočki a vlastně celeho byta, kery maminka ešče přes noc vypulirovali, aby byl jak novy.

Jak to vidí stryk Lojzek

Včil už pry se zas začina vyplacať jezdiť se pro darki do Polska. Korunka je silna, dobře se vexluje ze zlotym a naš severni sused přeci enem něma ty ceny tak vyšponovane tajak naši obchodnici. Už za rakuskauherska a potym aji v prvni republice se pašovalo z Polska vesele a čile. Za realneho socialismu však musel měť tyn, kdo chtěl do Polska zajeť, pozvani. Od rodiny či od organizace. A bo naša šachta měla družbu s polsku kopalňu Wujek, jezdili zme do ojčyzny dva razy za rok. Bo je Wujek tu za hranicami, jezdili zme v ramci zajezdu našich pracovnikuv a ich rodinnych přislušnikuv na soudružsku navštěvu polskich koleguv tež na zajezdy.

Jak to vidí stryk Lojzek

Seděli zme v sobotu Na Upadnici a bylo nam smutno. Ni že bysme byli jaksik zvlašť nadšeni, až na modreho ptaka Jiřika, ze sučasne politicke a hlavně socialni situace v našim statě, ale aji tak zme se všeci museli přiznať, že na oslavy 17. listopada se tu na Ostravsku a Karviňsku všeci vysrali. Enem v Praze a Brně se cosik dělo, ale tu klid po pěšině. „Synci, spomenětě se, jak v roku 1990 v televiznim kabaretě Možna přidě i kuzelnik se robili Labus a Kaiser řiť z teho, že za deset patnasť rokuv něbudu naše děcka o tych revolučnich dňach, kere nam tak obratily životy naruby, nic věděť?

Jak to vidí stryk Lojzek

„Tak jak stě oslavili tyn letošní helouvín?,“ zeptal se v nedělu Na Upadnici vzdělanec Jiřik. „Lojzek, čemu nam tyn gnyp nadava?,“ obratil se na mě s ušklebkem Poldek. „Pta se, esli si byl v patek na hřbitově zasvitiť svojim zesnulym, Poldečku,“ vysvětlil sem mu ze smichem. „Tuž co to mele?! Jaki helouvín?! Dyť to byl normalni křesťanski svatek pamatki zemřelych, čili dušičky!,“ pravil Poldek, a zle zakulal na Jiřika očami. „Něčitaš, něviš,“ pravil svoju otřepanu frazu Jiřik, a pokračoval:

„Strašně miluju intelektualni kecy o tym, že penize něsu všecko. Hlavni pry su duchovni bohatstvi, pravda, mravni čistota a čestnosť! Až s tym idu všeci ti mravokarci do řiti,“ filozofoval Na Upadnici lidovec Poldek. „A vitě, kdo ma takich kecu plny pysk? Předevšim ti, keři su, jak se pravi, za vodu. V bankach maju miliony, lemtaju v luxusnich kavarnach archivni vino či tři razy přepalenu irsku vhiskej nebo dvanastiletu skotsku a při tym raďa obyčejnym luďam, jak maju čestně a skromně žiť! To se im to s plnym břuchem a přepychově zařizenu vilu dřista o mravni čistotě a všeckich tych křesťanskich zasadach. Ešče sem něslyšel, že by tak mluvil houmlesak či bezrobotny člověk,“ přidal se na jeho stranu Antek. „A hounmlesak je kdo?,“ zeptal se naivně stary Kolder.

„Pry baňski uřad našel jakesik zavažne bezpečnostni zavady na šachtě ČSA. A tak pry se uvažuje o jeho uzavřeňu. To musi byť jakasik cypovina!,“ zhodnotil Juzek v sobotu Na Upadnici, když se to přečital v novinach. „Co ja pamatuju, tak se na bezpečnosť v OKD dycki dbalo. Zvlašť v posledni době. Jak možu novinaři mluviť o jakimsik narustaňu počtu smrtelnych urazu?! Je fakt, že občas dojdě ku smrťaku, ale co narobiš s přirodu?!

„Tuž mi mluvtě! Jak se može stať, že vyměňa děcka v porodnici?! To za stareho Rakuska něbyvalo,“ rozčiloval se oto Na Upadnici Poldek. „Jak vidiš, stať se to može. A mam obavy, že se to v minulosti stalo vicrazy! Aji za teho tvojiho blahoslaveneho stareho Rakuska,“ pravil sem mu na to ze smichem a hned aji dodal: „Spominam se, že když zme byli mali tak moja maminka kolikrazy pravěli mojimu staršimu brachovi, když byl hodně přetivny, že neni naš, a že ho beztak v porodnici vyměnili.