Příspěvek pracovníků DIAMO, s. p. o. z. ODRA široké hornické veřejnosti k historii dobývání.

V OKR je černé uhlí dobýváno více než 200 let. Již v počátcích hornické činnosti na ložisku rozlišovalo tehdy platné horní právo fázi průzkumu, označovanou jako „kutání“, od následného dobývání. Až v případě pozitivního kutání, nafárání uhelné sloje jamou nebo štolou, mohl kutéř požádat o udělení jedné nebo více důlních propůjček, které zakládalo právo na dobývání. Propůjčka byla nehmotným majetkem ve vlastnictví těžaře.

Zde si již můžeme připomenout, co vlastně staré důlní dílo (SDD) je a kdo za něj nese zodpovědnost. Dle odst. 1 § 35 zákona 44/1988 Sb. ze dne 19. dubna 1988 o ochraně a využití nerostného bohatství (Horní zákon) se pod pojmem „staré důlní dílo“ rozumí důlní dílo v podzemí, které je opuštěno a jehož původní provozovatel ani jeho právní nástupce neexistuje, nebo není znám.

V úvodu je zapotřebí říci, že jednotlivé případy jsou vyjmuty z knihy „Paměti báňského inženýra" od Ing. Iva Houfbauera.

Na Dukle jsme prodělali a zdolali největší důlní požár, jaký jsem v životě viděl a o jakém jsem slyšel. V rubání 1126, které bylo vedeno do pole a rubalo spodní lávku jedenácté sloje na místech, kde byla celková mocnost osm metrů uhlí, nám z trhliny ze stropu počal vycházet slabý kouř, étery" postupně sílil. Několik metrů před tímto místem proti zdravým větrům dal jsem zarazit požární chodbici, která stoupala šikmo pod nadloží, proto, abychom zajistili místo záparu. V neděli ráno fáral na pracoviště závodní, Když v deset hodin vyfáral, volal mne do kanceláře. Sdělil mně, že jsme se prorazili do požářiště o velkém rozsahu. Sfáral jsem ihned do dolu a abych si zkrátil cestu, lezl jsem poslední úsek proti kouřům z výdušné strany s hlavou při zemi, protože vždycky ve výduchu se kouře oddělí tak, že při počvě jde poměrně nejčistší vzduch. Když jsem se vynořil z kouřů v chodbičce, překvapil jsem tím záchranáře, kteří v prorážce pracovali. Sám jsem však byl mnohem více překvapen, když jsem vylezl chodbicí do prorážky. Přede mnou byla prostora o rozsahu asi 6x6 metrů, která byla naplněna zalomenými nadložními skalami, rozpálenými do bílého žáru. O intenzitě žáru svědčí to, že proud vody, étery" byl zaveden půlcoulovou trubicí a dopadal na jedno místo na rozpálené skále, měl ten celkový výsledek chlazení, že na skále bylo jen tmavé místo, velké asi jako dlaň. Jinak se veškerá voda žárem rozložila.

Mým prvním setkáním, i když nepřímým, s tehdy Velkodolem Julius Fučík byl pohovor s pracovníkem HV č. 5 Austem. Je to zasuto již spoustou času, ale na svoje budoucí kamarády Láďu Novotného a Tondu Kleinbauera, kteří se ve Svatavách tohoto setkání zúčastnili se mnou, nezapomenu snad nikdy. Byl tam i starší klučina, už učeň v uniformě, na kterou jsme zvědavě pokukovali.

1. září 1958 jsme se znovu potkali, nyní již vybaveni kufříky a buchtami od maminky, na nádraží v České Třebové a rozjeli se vstříc budoucnosti. Vzpomínám, že cesta byla dlouhá a strastiplná, vlak přeplněný, žízeň veliká, prostě nic moc. Po vystoupení na starém ostravském nádraží a nastoupení do připravených autobusů se nálada propadla pokud možno ještě hlouběji. Propagační materiály, ze kterých jsme čerpali své znalosti o místě, kam jdeme, ostře kontrastovaly s realitou Přívozu a té části Ostravy, kterou jsme projížděli. Teprve okraj Havířova a učiliště samé mne uspokojily.

na jihovýchodě našeho kraje.

Kdo by do dnes řekl, že i v naší části kraje býval kdysi čilý hornický ruch. Zbylo z něho jen velice málo, sem tam nějaká halda, štola, důl, název, pověst, zpráva ve starých knihách a časopisech. A skutečně tomu tak bylo. V jihozápadní části kraje to byla železná ruda, v oblasti sudetské olovo, zlato, stříbro. Chtěl bych se alespoň trochu zajímat o dobývání železné rudy. Údolí, kterým vede železniční trať z Valašského Meziříčí do Frenštátu, je tvořeno černými vrstevnatými a dosti jílovitými břidlicemi.

Tyto snadno větrající břidlice patří k břidlicím těšínským, a jsou rozšířeny hlavně ve východní části, zatímco západní část je tvořena hlavně břidlicemi veřovskými. Obě břidlice, těšínské i veřovské, mají vložky ocelku. Těšínské břidlice jsou bohatší na ocelek, z nichž například první dvě pásma mají 26 ocelkových slojí. Třetí pásmo patři k veřovským břidlicím a je již mnohem chudší.

Při průvalu vody ze stařin sloje Nový nad 4. patrem Dolu Eduard Urx 7. ledna 1963 proteklo během asi 10 hodin přes šibík překopem 4. patra a hlavní jámou na 6. patro zhruba 180 tisíc kubických metrů vody. Hladina vody na tomto hlavním těžním patře dosáhla v náraží výšky 5 metrů a na překopu se stoupáním 3 promile sahala voda do vzdálenosti 1500 metrů od jámy. Stacionární čerpadla hlavní čerpací stanice byla zatopena a bylo proto třeba rozhodnout o způsobu vyčerpání zatopených prostorů. Vedoucí záchranných sborů rezolutně odmítl původní návrhy mechaniků, aby se instaloval v jámě systém ponorných čerpadel včetně jejich zavěšení a jejich elektrického připojení. Toto řešení by představovalo časové zdržení a odstavení hlavní jámy na pět dnů. Vedoucí záchranných sborů navrhl řešení podobně, jak bylo použito při otvírkových pracích uzavřeného Dolu Doubrava v březnu 1950, to je nasadit „agrikolovský" způsob těžení vody na povrch v důlních vozících.

Výtah z přednášky autora, přednesení v pobočce KPHMO Petřvald dne 8. ledna 2009

Ve dnech 9. až 22. prosince 2008 jsem pracoval se servisními techniky českého výrobce důlních dopravních zařízení v Mexiku při montáži a uvedení do provozu první série dodávek tamnímu zákazníkovi. Z provozních důvodů si tento klient vyžádal urychlení dodávky, takže dvě soupravy zařízení byly dopraveny letecky do Houstonu ve Spojených státech a dále kamionovou dopravou na místo určení u města Nueva Rosita ve státě Coahuila, což je jeden ze 31 států Spojených států Mexiko, kde samostatnou správní jednotku tvoří hlavní město Mexiko City. Svou rozlohou necelých 2 milionů km² je Mexiku třetím největším státem Latinské Ameriky. Co do počtu obyvatel jde o zemi s rychlým nárůstem. Z roku 1990 s počtem 81,5 milionů přesahuje dnešní stav 105 milionů obyvatel, což je po Brazílii druhý nejlidnatější stát. Z hospodářského hlediska je Mexiko řazeno mezi zemědělsko-průmyslové státy s významnou těžbou nerostů. Mezi nimi je to především Fluorit, stříbro, uran, molybden, zlato a zinek. Je také významným producentem ropy a přírodního plynu. Patří k nejrozvinutějším státům v Latinské Americe. Pro českého výrobce se jednalo o první dodávku zařízení na Latinsko-americký kontinent, kde uspěl v konkurenci s jinými firmami, především polskými, kteří tam již dodávají těžební komplexy. Tolikjenom stručně na začátek.

Charakteristika zaniklých kamenouhelných dolů v Ostravské dílčí pánvi (ODP) vychází ze stavu dolů v 90. letech minulého století, kdy všechny činné doly v ODP byly zastaveny v rámci státního programu útlumu těžby v OKR. Popis se zabývá nejen doly do té doby činnými, ale také dříve zaniklými. Všechny zastavené doly v době útlumu těžby byly soustředěny do čtyř odštěpných závodů. V uvedeném období byly likvidovány v ODP tyto doly:

Důl Jan Šverma, o.z., Ostrava - Mariánské Hory
Důl Ostrava, o.z., Ostrava - Slezská Ostrava
Důl Heřmanice, o.z., Ostrava- Heřmanice
Důl Odra. o.z., Ostrava - Přívoz

Všechny doly v době útlumu byly organizační součástí těžební společnosti OKD, a.s., Ostrava jako odštěpné závody.

Letos je 115 let co nás dělí od tragické události, která se stala 9. května 1894 ve Slezské (tehdejší Polské) Ostravě, při níž bylo zastřeleno dvanáct stávkujících horníků z Dolu Trojice. V dějinách dělnického hnutí se tento den stal příkladem nejbrutálnějšího zákroku monarchistické státní moci proti stávkujícím horníkům.

Ostravské odborové hnutí, které tehdy vstoupilo do stávky za zavedení osmihodinové pracovní doby a za zvýšení mezd o 25 %, vedl předák Petr Cingr, blízký spolupracovník Jana Prokeše, pozdějšího starosty města Ostravy. Svou činností tehdy přispěli také ke vzniku budoucí samostatné Československé republiky.

Po první světové válce byl zastřeleným horníkům odhalen na místním hřbitově monumentální pomník. Po druhé světové válce pak bylo na místě střelby před Dolem Trojice vytvořeno akademickým sochařem Otou Ciencialou pietní místo se jmény obětí na pískovcové desce. Také před budovou České spořitelny na náměstí Prezidenta E. Beneše bylo k 60. výročí trofické tragédie odhaleno sousoší tří stávkujících horníků z Dolu Trojice akademického sochaře Vladimíra Gajdy. Těmito uměleckými díly město Ostrava ocenilo historickou památku zastřelených horníků.

Do Karviné mne zavál osud v ranních hodinách dne 1. května 1951. Vystoupil jsem na místním nádraží spolu s několika stovkami vojáků, tzv. „pétépáků" z vlaku složeného z mnoha dobytčích vagónů. Byli jsme sem převelení z hnědouhelného revíru v severních Čechách a cesta z Duchcova do Karviné v uzavřených vagónech s mnoha zastávkami trvala téměř dva dny a dvě noci. Po příjezdu nás odvedli do kasárenských ubikací na Sovinci a odtud pak na náměstí v Karviné II Doly, kde se konala prvomájová manifestace a kde jsme na povel museli vyvolávat budovatelská hesla. Následoval odchod na Důl Františka a tomu jsme pak zůstal nedobrovolně věrný čtyři a půl roku. Zpočátku jsem pracoval v noční směně na osmém patře u tzv. „pleničů", vytrhávali jsme vrátkem výdřevu z vyuhleného prostoru stěny a přemísťovali jsme koleje pro šramačku a pancíř blíž ke stěně. Po několika týdnech jsem byl přemístěn do sedmého patra a zde jsem pracoval jako „folovač" a občas i jako „hajer" se sbíječkou na stěně. Používám úmyslně výrazy běžného důlního slangu, které mi zůstaly v paměti, protože mi to přibližuje ve vzpomínkách dávné chvíle na šachtě v Karviné. Později jsem pracoval na povrchu, na „holcplace", na třídírně a jako pomocný narážeč u šachty. Definitivně jsem pak zakotvil u odvalu hlušiny na haldě.

JAK JSEM SE SEZNÁMIL S HEDVIKOU, POKROKEM, VÁCLAVKOU.

Většina studentů nejen naší almamater VŠB v Ostravě, ale v celé republice, tam kde studuje, poznává okolí toho kterého města, kde sídlí jeho škola, univerzita, vysoké učení technické spod.

Tak také já, který vlastnil síťovou jízdenku městské hromadné dopravy (tramvaje, trolejbusy) na vnitřní okruh za 10 Kč měsíčně (1. pásmo, které sahalo až po Hranečník, Petřkovice, Porubu, Vřesinu apod.), jsem vyjížděl za poznáním samozřejmě i dál za hranici l.pásma. Vše vycházelo bez jakéhokoliv zádrhele. Jednou jsem si sedl do šaliny u divadla a přes Hranečník jsem pokračoval do Petřvaldu. Měl jsem smůlu! Tak jak jsem seděl na sedadle, tak mě na zastávce Pokrok poklepal nějaký pán na rameno a požádal mě o lístek, v mém případě jsem musel předložit legitimaci, žákovskou průkazku. Byl to revizor! Sedl si vedle mě a praví: „To bude drahý, chlapče." Byl jsem z toho bez sebe, když mně oznámil, že mi sebere průkazku anebo musím zaplatit pokutu. To už přišla zastávky tehdy MěNV Petřvald a pan revizor praví: „Tak si vystup, chlapče." A vystoupil se mnou. Ptá se mě: !Víš, kde je tady sokolovna?" Slabě jsem přitakal a čekal, co bude. „Tak tedy tady tu černou jízdu nevyřídíme. Pojď, jdeme do sokolovny." Tam poručil pro každého pivo a ukázal mi fotky všech revizorů a povídá: „Příště si dej pozor." Měl jsem posledních 20 Kč. Chtěl jsem zaplatit pivo. Načež mně bylo sděleno, že on má taky takového kluka, jako jsem já, a taky že má hluboko do kapsy. Objednal po pulce rumu a to už jsme byli kamarádi na život a na smrt. Tak jsem poznal, že i v Petřvaldě jsou dobří lidé, když se člověk ocitne v nouzi. Na zpáteční cestě na kolej na HIadnov jsem se zařekl, že musím zkusit štěstí a dostat se na některou šachtu v Petřvaldě.

Prostě se mi to stalo a jsem na to svým způsobem hrdý. Ztratil jsem těžní věž i s jámovou budovou jako prvý a do té doby jediný hlavní inženýr na světě. Ale od počátku. Důl Fučík byl odsouzen jako prvý v OKR k zániku. Rok od roku byl při projednávání projektového plánu tento fakt nastolován, rok od roku jsme hledali, našli a předkládali protiargumenty, že jsme našli vhodné zásoby k ekonomické exploataci, a oddalovali zánik, co jen to šlo. Dařilo se nám i za cenu ve světě ojedinělých praktik.

Pustili jsme se ve velkém do dobývání uhlí ze zásob v ohradnících jam, a to dokonce za jejich provozu. Jako první přišly zásoby v ohradníku jam závodu Hedvika.. Byly zachovány dvě jámy, větrní č.4 a těžní č.2., které sloužily s běžnou údržbou při dobývání prvních slojí nad 5. patrem. V roce 1974 a 1975 však asymetrickým zatížením jam došlo dokonce k zaklínění klece v jámě č. 4. Asymetrické zatížení bylo způsobeno průběhem významné Albrechtovy poruchy přes ohradníková pole, což způsobilo, že uhelné zásoby v jižní polovině plochy byly rozbity doprovodnými tektonikami a nebyly dobyvatelné, zatímco zásoby v severní části byly čistě dobývány.

Co se dělo v petřvaldské dílčí pánvi.

V úvodu 5. sborníku části Historie učňovského školství jsme požádali členy o napsání dalších vzpomínek na učňovská léta. Jsme rádi, že dnes můžeme zveřejnit tento příspěvek.

Hornické učiliště pracovních záloh č. 5 Šumbark vzniklo v roce 1950. U jeho kolébky stál ředitel učiliště Fr. Dydowicz -táta všech žáků i výchovných pracovníků, na kterého absolventi učiliště vzpomínají vždy jako na přísného a pečlivého člověka. Učil všechny kolem sebe překonávat překážky, „nefňukat“, ale plnit přesně a svědomitě dané úkoly. Byl to zkušený horník, který pracoval 28 let v ostravských dolech.

Kolébkou učiliště byla zelená louka, na které se pásly kozy. To bylo v dubnu a 1. záři se měli do hotového paláce stěhovat první žáci. Rozpačitě, s jmenovacím dekretem v ruce, stál tehdy čerstvý ředitel na okraji louky a sám pochyboval o tom, že by stavba mohla být do 1. záři dokončena.

Nebyl to můj nápad psát na toto choulostivé téma, ale ať budu tvrdit cokoliv, budu považován za alibistu. Z toho zdánlivě bezvýchodného postavení hodlám vyklouznout dvojím způsobem. Především položím otázku čtenářům, z nichž drtivá většina je původu hornického. A ti mi rádi potvrdí, že způsob myšlení, mluva, jednání či žertováni tohoto stavu je na hony vzdálen způsobům vládnoucím v ústavu pro výchovu křesťanských dívek. Také se říká: jaká práce, taková řeč. A abych z toho vyšel úplně nevinný, zaštítím se antickou moudrostí, která praví „omnia munda mundis" čistému vše čisté. Tak do toho!

Metabolismus čili látková výměna je proces neodvolatelně a nedobrovolně spjatý s existencí každého živočicha, tedy i homo sapiens. Zákon přírody rozhodl tak, že ne všechno, co s chutí pozřeme, naše tělo spotřebuje. Závěrečná část tohoto procesu se v civilizovaném prostředí odehrává na místech označených WC (je to zkratka anglického water doset a vždycky mi vadilo, že stejnou má výjimečný a důstojný Winston Churchill), v přírodě pak někde v křoví. Ale co v dole? A harmonogram metabolismu bývá často neúprosný.