VZPOMÍNKY NA PRÁCI PŘI VÝSTAVBĚ DOLU FRENŠTÁT

Pokračování

e) Vyjádření k aktuálním problémům

Byl jsem velmi překvapen přístupem nově zvolených zastupitelů a starostů k problematice výstavby Dolu Frenštát. Ještě s úsměvem jsem sledoval zprávy o spanilé jízdě pánů starostů do Karviné, kde se byli podívat na to, co délá hornictví S krajinou. Nejen že chtěli srovnávat nesrovnatelné. Prohlíželi si odkaliště, které by na Frenštátsku nemohlo být (s úpravnou se zde nikdy nepočítalo), nevím, zda vůbec znají rozdíl důlních polí. V Karviné se těží více než sto let a s dobýváním, které začínalo blízko pod povrchem, takže poklesy zde naměřené jsou až 30 a více metrů, zatímco na Dole Frenštát se uhelné sloje nacházejí až ve velkých hloubkách, a jak ukazují znalecké posudky, vlivy na krajinu jsou zanedbatelné.

Jen pro upřesnění uvedu ještě příklad Ostravy. Po více než stoleté těžbě nízkých slojí, kdy bylo původně dobýváno ze štol přímo z povrchu. Málokdo ví, že za toto dlouhé období jsou poklesy mimo městský ohradník 6-7 m. Město stojí, řeky a potoky tečou jako dříve, nedochází k hrubým důlním škodám na budovách patří k pěkným i svou zelení.

VZPOMÍNKY NA PRÁCI PŘI VÝSTAVBĚ DOLU FRENŠTÁT

a) Úvodem trochu historie

Vrtné práce v jižní části OKR byly zahájeny v roce 1958 v rámci vyhledávací etapy průzkumu, při níž byl objeven perspektivní denuelační reliéf karvinského souvrství S mocnými uhelnými slojemi.

Druhý generel OKR byl zpracováván od r. 1978. Základní myšlenkou byla koncentrace důlních podniků ve větší technicky a ekonomicky prosperující celky. Do řešení byla pojata i průzkumná pole, aby bylo dosaženo co nejvyšší celkové těžby. V jižní oblasti OKR to byly již činné doly Staříč a Paskov se svými průzkumnými poli a podle možností i doly Frenštát a Příbor.

Prvním řídicím aktem pro realizaci byla Směrnice č. 9/79 FMPE, která stanovila způsob geologicko-průzkumných prací prováděných definitivními důlními díly. Následovalo rozhodnutí ministra č. 9/1980 o zřízení k. U. o. Výstavba Dolu Frenštát (VDF) s úkolem zabezpečovat výstavbu nových dolů v jižní podbeskydské části revíru.

Organizace vznikla k 1.1. 1981 bez předchozí personální přípravy. K tomuto dni byli jmenováni první dva THP ředitel Ing. Vladimír Tofel a náměstek pro investice a techniku Ing. Miloslav Šebesta.

Jako partneři výstavby byli určeni: generální projektant pro GPP i následnou investiční výstavbu k. U. o. Báňské projekty Ostrava (BPO) a generální dodavatel stavebních prací k. p. Výstavba OKD (VOKD).

Při dnešním rozsahu Velkého Kladna není jistě správné setrvávat u prvního nálezu uhelné sloje Janem Váňou na kročehlavské půdě blízko kladenského katastru. V roce 1846 v oblasti Vrapic, které jsou součástí Kladna, se těžilo uhlí již nejméně o dvě generace dříve. Někdy se na Vrapicku připomíná hornická činnost Václava Černého.

Málokdy se však zdůrazňuje nejrozsáhlejší a největší důlní činnost Buštěhradského velkostatku a jeho uhelného hospodářství na Vrapicku. Velkostatek patřil pobočné habsburské větvi toskánské, předtím také bavorské. Teprve v roce 1848 připadl dědictvím na excísaře Ferdinanda I. (jinak posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V.).

Trochu z obrozeneckých a národoveckých důvodů byl některými autory upřednostňován Jan Váňa a někdy ještě Václav Černý.

Kolébka hornictví na Kladensku byla jednoznačně ve vrapickém údolí. Jenom tam byly výchozy slojí poměrně snadno dosažitelné.

Téměř dvaapůlmetrový Permoník bude vítat lidi přijíždějící do ostravské městské části Michálkovice. V rámci Michálkovických řezbářských dnů ho vyřezal osmapadesátiletý českotěšínský řezbář Josef Franek. Do budoucna dostane do ruky ještě kovový hornický kahan, aby mohl svítit lidem na cestu.

Spolu s dalšími dvěma díly, jejichž autory jsou ostravští řezbáři Ivo Sýkora a Pavel Vácha, byla řezba Permoníka slavnostně odhalena v neděli 21. června na michálkovických obvodních slavnostech.

„Dílo vzniklo na přání naší radnice. Dějiny Michálkovic jsou nerozlučně spjaty s hornictvím, které dodnes připomíná Národní kulturní památka Důl Michal a hornické kolonie Peterská a Ferdinandova,“ řekla pro Horník michálkovická starostka Květoslava Sedláčková. „Současně jsme tak symbolicky poděkovali Nadaci OKD, která byla hlavním dárcem letošních řezbářských dnů.“

EVROPA PŘED ROKEM 1763, PŘED ÚŘEDNÍM OVĚŘENÍM EXISTENCE UHLÍ NA OSTRAVSKU

Ačkoli nálezy uhlí v různých zemích jsou staršího data, jeho existence pro lidskou společnost neměla praktický význam. Zásadní zlom přineslo až 16. a 17. století, kdy se poznal jeho význam pro průmyslové využití. Hlavním motivem, který vedl k tomuto objevu, byl postupně narůstající nedostatek dřeva.

Expanze Evropanů do celého světa, zejména do severní Ameriky, si vynutila rozvoj řemesel, obchodu, výroby textilu, železa, zbraní, skla a nástrojů všeho druhu. Do čela kolonizace se vzhledem ke své zeměpisné poloze a politickému pragmatismu dostala Anglie. Rozvoj výroby klade stále větší nároky na energii. Prudce roste spotřeba dřeva, zejména druhů vhodných na výrobu dřevěného uhlí. Začaly snahy nahradit dřevěné uhlí černým uhlím.

      Průkopníkem ve snahách nahradit dřevo uhlím se stala Anglie. Bylo to jeho použití ve sklářství a při výrobě železa.

NEJSTARŠÍ ZPRÁVA O NÁLEZU ČERNÉHO UHLÍ NA OSTRAVSKU PODANÁ JANEM ANTONÍNEM ALÍSEM C.K. ŠICHTMISTREM Z KUTNÉ HORY

Z archivu vybral Karel Slíva

VZPOMÍNKY U PŘÍLEŽITOSTI 15. VÝROČÍ OTEVŘENÍ HORNICKÉHO MUZEA OKD.

Na minulé roky připadla trojice jubilejních výročí hornického muzejnictví v OKR, které proběhly (kromě oslav 20. výročí Klubu přátel) bez větší pozornosti veřejnosti i bez vzpomínkových akcí ze strany zájmových a profesních institucí. Na rok 2005 připadlo 100. výročí počátku hornického muzejnictví, které započalo v roce 1905 založením Hornického muzea při Revírním báňském úřadu v Moravské Ostravě a jež přetrvalo v různém organizačním začlenění do roku 1950. V roce 2007 jsme si připomněli 20. výročí založení Hornického muzea OKD, které oficiále vzniklo 15. 8. 1987. Na loňský rok připadlo 15. výročí otevření muzea pro veřejnost, které se uskutečnilo 4. 12. 1993.

V roce 1947 po ukončení Horní školy v Ostravě jsem byl přidělen na Důl Hlubina v Karviné. Fáral jsem v úseku, kde jsme měli dva poruby a dva přípravné předky. Až na jednoho „staršího kozáka" jsme ostatní byli čerstvými absolventy Horní školy, byt různého věku. Fáral jsem porub ve sloji č. 24 střed.1., kde byla mocnost 180-240 cm. Uhlí se dobývalo ručně sbíjenou, budovalo se dřevěnými stojkami a doprava v porubu byla prováděna natřásanými žlaby. Porub byl dobýván na zával s pravidelným denním pleněním. Šířka pokosu byla 2 m. Zvláštností porubu bylo plenění výztuže. Nad bezprostředním nadložím, tvořeným asi 3 m mocnou vrstvou písčitého jílovce, který po vyplenění celkem dobře zavaloval, se nacházela vrstva pískovce o mocnosti až 10 m. Tato vrstva nám svou pevností působila určité problémy. K jejímu zavalování nedocházelo pravidelně po každém vyplenění výztuže v porubu. Často se stávalo, že i mimo plenící směnu, vlivem prolomení této vrstvy nadloží docházelo v porubu ke zvýšeným tlakům, lámání stojek v porubu a časté bylo nebezpečí závalu. Protože ke zvýšeným tlakům nedocházelo náhle, zpravidla jsme byli schopni zabránit závalu. Také v mé směně se podařilo zabránit závalu porubu, když jsem včas vydal příkaz zastavit těžbu a zesilovat výztuž, zvláště okolo žlabového motoru. Bylo k tomu potřeba odvahy, protože řada havířů odmítla pracovat v porubu, když hrozil zával. Zabránit závalu se podařilo í proto, že jsem jíž delší dobu věnoval zvýšenou pozornost tlakům na výztuž na výdušné chodbě. Zpravidla bylo potlačeno asi 10 stropnic před porubem za normálního provozu. V době zvýšených tlaků se počet potlačených stropnic zvětšoval. Podle počtu potlačených stropnic se dalo usuzovat na velikost tlaků, které budou působit na výztuž. Pro tuto situaci jsem měl připravenou větší zásobu dřevěných stojek.

Když po prohrané válce muselo Rakousko v roce 1742 předat Prusku větší část Slezska, habsburská monarchie přišla o hospodářsky a průmyslově nejvyvinutější provincii a hledala náhradu. Úředně byla v roce 1763 ověřena zpráva o výskytu černého uhlí na území tehdy Polské Ostravy. Již v roce 1767 byla zřejmě poprvé prezentována myšlenka učinit Ostravu a její okolí střediskem moderního železářského průmyslu, založeného na výrobě a rafinaci železa minerálními palivy, tedy „ocelovým srdcem".

Do hornického podnikání s v Michálkovicích, Moravské i Polské Ostravě zapojila i státní správa rakouské monarchie. V Polské Ostravě zahájila průzkum jižně od již otevřených důlních polí. V domu na severním břehu řeky Lučiny byla v září 1844 objevena uhelná sloj o mocnosti 12 vídeňských palců (28 cm), upadající jižním směrem. V říjnu téhož roku bylo na druhém břehu řeky zahájeno kutání hloubením jámy č. 5.

V září 2006 se konalo pod patronací Klubu přátel Hornického muzea již čtvrté setkání technicko-hospodářských pracovníků dolů Hlubina, Jeremenko a Šalomoun. V pozvánce bylo uvedeno, aby se každý účastník doma podíval, zda nemá staré fotografie, písemnosti nebo jiné předměty, které by mohl věnovat nebo zapůjčit Hornickému muzeu. A výzva měla úspěch. Bývalý technik Dolu Hlubina Zdeněk Kostelecký kromě fotografií Dolu Šalomoun, přinesl tři historické písemné materiály, které byly vydány v letech 1896 a 1900. Vzhledem k tomu, že jsou obsahem velmi výjimečné, postupně je otiskneme.

V tomto článku otiskujeme v původním znění:

„Poučení, jak se zachovati mají dozorci a dělníci
po výbuchu, o cestách záchranných, pokusech zachraňovacích atd.,
platící pro všechny doly Ostravsko-karvinského okresu

Poslední vůz uhlí ostravské dílčí pánve byl vytěžen 30. června 1994 na nejlépe připraveném dole revíru, na Dole Odra (Vítězný únor) v Ostravě-Přívoze. Dokladem toho odvážného tvrzení je fakt, že teprve rok předtím, v roce 1993, vyložil tento důl skipové zařízení na nové 10. těžní patro a současně měl v této době v předstihu otevřeno i další 11. 'patro, a to hned oběma jámami najednou. Po zkušenostech z okolních dolů s podpatrovou těžbou byla totiž otvírka nových pater Dolu Vítězný únor prováděna hned přes dvě patra najednou, a to přes 300 m hloubení každé jámy. Vtažná jáma byla prohlubována klasicky pod ochranným povalem a výdušná jáma k ní byla prohloubena vrtným komplexem WIRTH VSB-VI o průměru 6 m do hloubky 1008 m. Ptáme se, kdy a jak vznikl tento velkodůl v blízkostí hlavního ostravského nádraží, étery" mohl své uhlí dodávat pásových dopravníkem přímo do sousední koksovny?

Období těžby uhlí ve Slezské Ostravě je ohraničeno dvěma daty:

      2.12.1763 kutnohorský šichtmistr Jan Antonín Alis sděluje c. k. Královskému úřadu v Opavě, že v údolí Buňa v Polské (Slezské) Ostravě bylo nalezeno uhlí a
      30.6. 1992 zastavením těžby na Dole Petr Bezruč na povrch vyjíždí poslední vozík uhlí, do doluje házen symbolický klíč, který „zamyká ložisko"

V r. 1763 lagnovský (předměstí Klimkovic) mlynář Jan Augustin přesně lokalizuje nález uhlí v údolí Burňa na Slezské Ostravě a oznamuje tento nález hornímu úřadu v Kutné Hoře. Zároveň žádá, aby mu přidělili z Kutné Hory zkušené horníky, kteří by nález ověřili a vybízí k zahájení dolování. Kutnohorský úřad vysílá na Ostravsko horníka, který nález stvrzuje. Nález úředně oznamuje představitel kutnohorského úřadu Jan Antonín Alis. Zájmem vrchnosti je však v té době především stříbro a zlato, aby se země dostala rychle z krize po prohrané sedmileté válce s Pruskem (1756-1763). Snaha po nálezech drahých kovů, které by mohly financovat armádu v boji proti pruskému nebezpečí, vede Vídeň v roce 1766 ke zřízení mincovního a horního ředitelství v Opavě, které řídil Arnošt Locella. Jeho odborně nejzdatnějším spolupracovníkem je šichtmistr a pozdější hormistr Jan Jakub Lutz, který v té době pracuje v Horním Benešově. K odbornému vyhodnocení nálezu uhlí jej spolu se čtyřmi horníky posílá na Těšínsko. Průzkum měli začít ve Slezské Ostravě. Dne 9.6. 1767, druhý den po příchodu do Ostravy, nacházejí horníci velkobystřických a hornobenešovských dolů uhlí. Byli to dozorce Ondřej Rundthaler a horníci Jan Seereither, Vilém Habermann a Tomáš Rada. To, že nález byl ohlášen hned druhý den, ukazuje, že šli najisto. Svůj podíl má hlavně Tomáš Rada, který znal dobře slovanské dialekty, kterými se na Těšínsku mluvilo. Dne 14.6. 1767 jde první zpráva do Opavy. Lutz hlásí: vytěžili jsme 10 vídeňských centů (560 kg) uhlí, které dva místní kováři s úspěchem vyzkoušeli. Dne 20.6. 1767 odchází z Ostravy zpráva Loccella do Vídně uhlí nalezeno, kvalitní a dost.

Práce horníka byla vždy velmi namáhavá. Pokud nebyla mechanizace, vše se provádělo ručně, fyzickou silou a technika se omezovala na špičáky, kladiva, klíny, sekery a pily. Kopalo se ve slojích technologií zátinek, ze kterých se uhlí táčkovalo nebo nohama pomocníka havíře potlačovalo ve žlabech až do důlních vozíků. Tyto se posunovaly ručně a k jámě byly dopravovány koňmi, kteří měli své stáje v dole a jen občas o nedělích byli vytahováni na povrch.

Až kolem roku 1902 se objevily první šramací stroje a v roce 1908 střásací žlaby a pneumatické motory k jejich posunu. Sbíjecí kladiva se začala používat v roce 1919 a jejich nasazení přineslo ulehčení fyzické práce a zvýšení těžby.

Tehdejší horníci pocházeli ze širokého okolí Ostravy a práce v hornictví přinášela jejich rodinám živobytí. Havíři z Paskova a okolních obcí chodili do Ostravy pěšky, jinou dopravu tehdy neměli. Chodili přes Hrabovou, Hrabůvku až do Vítkovic na jámu Louis nebo na Hlubinu. Někdy se jim podařilo se svézt s formanem, ale to byla výjimka.

Havíř Josef Soška z Paskova vyprávěl, jak jednou po odpolední směné šel domů do Paskova pěšky a krátil si cestu přes hrabovské louky, kde se právě sušilo seno. Měsíc svítil na cestu, seno vonělo a na něho přišla únava. Rozhodl se, že si na chvíli odpočine v kopce sena. Odpočívalo se mu tak dobře, že usnul. Probudilo ho pálivé slunce a od šafáře ze statku zjistil, že už je téměř poledne. Tak mu nezbývalo než se otočit a jít zpět do Vítkovic na odpolední šichtu.

HORNIČTÍ UČNI VE TŘETÍM ROČNÍKU NA DOLECH HRABĚTE JOHANA WILCZKA V OSTRAVĚ

Od září 1944 začal na dolech Trojice (Dreifaltigkeit-Schacht), Michálka (Michaeli-Schacht) a Jan Maria (Johan-Maria-Schacht) třetí ročník výuky hornických učňů. Mezi druhým a třetím ročníkem byly sice prázdniny, ale jen coby jeden týden placené dovolené. Takže jsme se mohli rozjet za svými rodinami na Moravu. Jinak celou dobu léta jsme museli pracovat na dole za odměnu odpovídající 15 % platu kvalifikovaného horníka. V té době již většina z nás prošla pracoviště příprav (chodby, prorážky), porubů, vedených výhradně do pole jako směrné pilířování na zával i překopů ražených trhací prací s ručním vrtáním rotačně příklepnými kladivy Flotman a ručním nakládáním horniny lopatami do vozů. Zvládli jsme sbíjení a stavění dřevěné výztuže různých druhů jak v přípravách, tak v porubech, stavět kamenné, dřevěné nebo kombinované hráně nebo základková žebra na závalové straně porubů. Zásadně jsme se nesměli podílet na plenění výztuže v porubech dobývaných způsobem na řízený zával. Ocelová výztuž se už v té době používala ve východní části revíru, ale na Wilczkových dolech ještě nebyla. Avšak překládat těžní žlaby nebo ocelové potrubí pro dopravu stlačeného vzduchu bylo součástí výuky. Na Trojici se dokonce někteří z nás dostali do kontaktu s mechanizací vyuhlování pomocí řetězového brázdicího stroje Eickhoff, ovšem jen tehdy, když jim šramač (strojník brázdicího stroje) dovolil sáhnout si na ovládání stroje. V té době jsme už měli znalosti provádění jednotlivých důlních prací, avšak nebyli jsme schopní dosáhnout výkonových parametrů kvalifikovaných horníků. Přesto nás již havíři začali brát vážně, jako svoje budoucí pracovní partnery.

Jak jsem využil své chirurgické sklony v Afghánistánu.

Již od útlého mládí jsem podvědomě tíhl k pomoci lidem, kteří byli nějakým způsobem zraněni, protože mi nikdy nevadila krev, ani odvaha k jejich ošetření, včetně malých chirurgických zákroků. Ke studiu medicíny, která byla pro mne jakýmsi podvědomým cílem, jsem se ale nedostal, protože na začátku padesátých let se hlavně oceňovala práce v těžkém průmyslu, a tak jsem následoval svého otce a dal jsem se na práci v podzemí, tedy na dráhu hlubinného hornictví. Mohu ale říci, že dnes tohoto kroku nijak nelituji, protože hornictví mne plně zaujalo.

V rozvojové zemi Afghánistán, kde jsem pracoval v letech 1958-1960 (mimo jiné s kolegou Milanem Krygelem) se mi podařilo své "chirurgické vlohy" uplatnit dokonce několikrát (a to nejen na lidech):