Aktualizace
Aktualizované sekce od 11.04.2024 do 18.04.2024
|
Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 198 nalezených)
VZPOMÍNKY NA PRÁCI PŘI VÝSTAVBĚ DOLU FRENŠTÁT
Pokračování
e) Vyjádření k aktuálním problémům
Byl jsem velmi překvapen přístupem nově zvolených zastupitelů a starostů k problematice výstavby Dolu Frenštát. Ještě s úsměvem jsem sledoval zprávy o spanilé jízdě pánů starostů do Karviné, kde se byli podívat na to, co délá hornictví S krajinou. Nejen že chtěli srovnávat nesrovnatelné. Prohlíželi si odkaliště, které by na Frenštátsku nemohlo být (s úpravnou se zde nikdy nepočítalo), nevím, zda vůbec znají rozdíl důlních polí. V Karviné se těží více než sto let a s dobýváním, které začínalo blízko pod povrchem, takže poklesy zde naměřené jsou až 30 a více metrů, zatímco na Dole Frenštát se uhelné sloje nacházejí až ve velkých hloubkách, a jak ukazují znalecké posudky, vlivy na krajinu jsou zanedbatelné.
Jen pro upřesnění uvedu ještě příklad Ostravy. Po více než stoleté těžbě nízkých slojí, kdy bylo původně dobýváno ze štol přímo z povrchu. Málokdo ví, že za toto dlouhé období jsou poklesy mimo městský ohradník 6-7 m. Město stojí, řeky a potoky tečou jako dříve, nedochází k hrubým důlním škodám na budovách patří k pěkným i svou zelení.
| Autor: administrator |
Vydáno dne 07. 09. 2009 | 4148 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
VZPOMÍNKY NA PRÁCI PŘI VÝSTAVBĚ DOLU FRENŠTÁT
a) Úvodem trochu historie
Vrtné práce v jižní části OKR byly zahájeny v roce 1958 v rámci vyhledávací etapy průzkumu, při níž byl objeven perspektivní denuelační reliéf karvinského souvrství S mocnými uhelnými slojemi.
Druhý generel OKR byl zpracováván od r. 1978. Základní myšlenkou byla koncentrace důlních podniků ve větší technicky a ekonomicky prosperující celky. Do řešení byla pojata i průzkumná pole, aby bylo dosaženo co nejvyšší celkové těžby. V jižní oblasti OKR to byly již činné doly Staříč a Paskov se svými průzkumnými poli a podle možností i doly Frenštát a Příbor.
Prvním řídicím aktem pro realizaci byla Směrnice č. 9/79 FMPE, která stanovila způsob geologicko-průzkumných prací prováděných definitivními důlními díly. Následovalo rozhodnutí ministra č. 9/1980 o zřízení k. U. o. Výstavba Dolu Frenštát (VDF) s úkolem zabezpečovat výstavbu nových dolů v jižní podbeskydské části revíru.
Organizace vznikla k 1.1. 1981 bez předchozí personální přípravy. K tomuto dni byli jmenováni první dva THP ředitel Ing. Vladimír Tofel a náměstek pro investice a techniku Ing. Miloslav Šebesta.
Jako partneři výstavby byli určeni: generální projektant pro GPP i následnou investiční výstavbu k. U. o. Báňské projekty Ostrava (BPO) a generální dodavatel stavebních prací k. p. Výstavba OKD (VOKD).
| Autor: administrator |
Vydáno dne 05. 09. 2009 | 5057 přečtení |
Počet komentářů: 2 |
Přidat komentář |
Při dnešním rozsahu Velkého Kladna není jistě správné setrvávat u prvního nálezu uhelné sloje Janem Váňou na kročehlavské půdě blízko kladenského katastru. V roce 1846 v oblasti Vrapic, které jsou součástí Kladna, se těžilo uhlí již nejméně o dvě generace dříve. Někdy se na Vrapicku připomíná hornická činnost Václava Černého.
Málokdy se však zdůrazňuje nejrozsáhlejší a největší důlní činnost Buštěhradského velkostatku a jeho uhelného hospodářství na Vrapicku. Velkostatek patřil pobočné habsburské větvi toskánské, předtím také bavorské. Teprve v roce 1848 připadl dědictvím na excísaře Ferdinanda I. (jinak posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V.).
Trochu z obrozeneckých a národoveckých důvodů byl některými autory upřednostňován Jan Váňa a někdy ještě Václav Černý.
Kolébka hornictví na Kladensku byla jednoznačně ve vrapickém údolí. Jenom tam byly výchozy slojí poměrně snadno dosažitelné.
| Autor: administrator |
Vydáno dne 28. 08. 2009 | 1945 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Téměř dvaapůlmetrový
Permoník bude vítat lidi přijíždějící
do ostravské městské části Michálkovice.
V rámci Michálkovických
řezbářských dnů ho vyřezal osmapadesátiletý
českotěšínský řezbář
Josef Franek. Do budoucna dostane
do ruky ještě kovový hornický kahan,
aby mohl svítit lidem na cestu.
Spolu s dalšími dvěma díly, jejichž
autory jsou ostravští řezbáři Ivo Sýkora
a Pavel Vácha, byla řezba Permoníka
slavnostně odhalena v neděli
21. června na michálkovických
obvodních slavnostech.
„Dílo vzniklo na přání naší radnice.
Dějiny Michálkovic jsou nerozlučně
spjaty s hornictvím, které dodnes
připomíná Národní kulturní památka
Důl Michal a hornické kolonie Peterská
a Ferdinandova,“ řekla pro Horník
michálkovická starostka Květoslava
Sedláčková. „Současně jsme tak
symbolicky poděkovali Nadaci OKD,
která byla hlavním dárcem letošních
řezbářských dnů.“
| Autor: Redakce Horník |
Vydáno dne 24. 08. 2009 | 3459 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
EVROPA PŘED ROKEM 1763, PŘED ÚŘEDNÍM OVĚŘENÍM
EXISTENCE UHLÍ NA OSTRAVSKU
Ačkoli nálezy uhlí v různých zemích jsou staršího data, jeho existence pro lidskou společnost neměla praktický význam. Zásadní zlom přineslo až 16. a 17. století, kdy se poznal jeho význam pro průmyslové využití. Hlavním motivem, který vedl k tomuto objevu, byl postupně narůstající nedostatek dřeva.
Expanze Evropanů do celého světa, zejména do severní Ameriky, si vynutila rozvoj řemesel, obchodu, výroby textilu, železa, zbraní, skla a nástrojů všeho druhu. Do čela kolonizace se vzhledem ke své zeměpisné poloze a politickému pragmatismu dostala Anglie. Rozvoj výroby klade stále větší nároky na energii. Prudce roste spotřeba dřeva, zejména druhů vhodných na výrobu dřevěného uhlí. Začaly snahy nahradit dřevěné uhlí černým uhlím.
Průkopníkem ve snahách nahradit dřevo uhlím se stala Anglie. Bylo to jeho použití ve sklářství a při výrobě železa.
| Autor: Karel Sliva |
Vydáno dne 22. 08. 2009 | 4493 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
V roce 1947 po ukončení Horní školy v Ostravě jsem byl přidělen na Důl Hlubina v Karviné. Fáral jsem v úseku, kde jsme měli dva poruby a dva přípravné předky. Až na jednoho „staršího kozáka" jsme ostatní byli čerstvými absolventy Horní školy, byt různého věku. Fáral jsem porub ve sloji č. 24 střed.1., kde byla mocnost 180-240 cm. Uhlí se dobývalo ručně sbíjenou, budovalo se dřevěnými stojkami a doprava v porubu byla prováděna natřásanými žlaby. Porub byl dobýván na zával s pravidelným denním pleněním. Šířka pokosu byla 2 m. Zvláštností porubu bylo plenění výztuže. Nad bezprostředním nadložím, tvořeným asi 3 m mocnou vrstvou písčitého jílovce, který po vyplenění celkem dobře zavaloval, se nacházela vrstva pískovce o mocnosti až 10 m. Tato vrstva nám svou pevností působila určité problémy. K jejímu zavalování nedocházelo pravidelně po každém vyplenění výztuže v porubu. Často se stávalo, že i mimo plenící směnu, vlivem prolomení této vrstvy nadloží docházelo v porubu ke zvýšeným tlakům, lámání stojek v porubu a časté bylo nebezpečí závalu. Protože ke zvýšeným tlakům nedocházelo náhle, zpravidla jsme byli schopni zabránit závalu. Také v mé směně se podařilo zabránit závalu porubu, když jsem včas vydal příkaz zastavit těžbu a zesilovat výztuž, zvláště okolo žlabového motoru. Bylo k tomu potřeba odvahy, protože řada havířů odmítla pracovat v porubu, když hrozil zával. Zabránit závalu se podařilo í proto, že jsem jíž delší dobu věnoval zvýšenou pozornost tlakům na výztuž na výdušné chodbě. Zpravidla bylo potlačeno asi 10 stropnic před porubem za normálního provozu. V době zvýšených tlaků se počet potlačených stropnic zvětšoval. Podle počtu potlačených stropnic se dalo usuzovat na velikost tlaků, které budou působit na výztuž. Pro tuto situaci jsem měl připravenou větší zásobu dřevěných stojek.
| Autor: administrator |
Vydáno dne 16. 08. 2009 | 1956 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
V září 2006 se konalo pod patronací Klubu přátel Hornického muzea již čtvrté setkání technicko-hospodářských pracovníků dolů Hlubina, Jeremenko a Šalomoun. V pozvánce bylo uvedeno, aby se každý účastník doma podíval, zda nemá staré fotografie, písemnosti nebo jiné předměty, které by mohl věnovat nebo zapůjčit Hornickému muzeu. A výzva měla úspěch. Bývalý technik Dolu Hlubina Zdeněk Kostelecký kromě fotografií Dolu Šalomoun, přinesl tři historické písemné materiály, které byly vydány v letech 1896 a 1900. Vzhledem k tomu, že jsou obsahem velmi výjimečné, postupně je otiskneme.
V tomto článku otiskujeme v původním znění:
„Poučení, jak se zachovati mají
dozorci a dělníci
po výbuchu, o cestách záchranných, pokusech zachraňovacích atd., platící
pro všechny doly Ostravsko-karvinského okresu
| Autor: Vítězslav Hettenberger |
Vydáno dne 12. 08. 2009 | 2637 přečtení |
Počet komentářů: 2 |
Přidat komentář |
Období těžby uhlí ve Slezské Ostravě je ohraničeno dvěma daty:
2.12.1763 kutnohorský šichtmistr Jan Antonín Alis sděluje c. k. Královskému úřadu v Opavě, že v údolí Buňa v Polské (Slezské) Ostravě bylo nalezeno uhlí a
30.6. 1992 zastavením těžby na Dole Petr Bezruč na povrch vyjíždí poslední vozík uhlí, do doluje házen symbolický klíč, který „zamyká ložisko"
V r. 1763 lagnovský (předměstí Klimkovic) mlynář Jan Augustin přesně lokalizuje nález uhlí v údolí Burňa na Slezské Ostravě a oznamuje tento nález hornímu úřadu v Kutné Hoře. Zároveň žádá, aby mu přidělili z Kutné Hory zkušené horníky, kteří by nález ověřili a vybízí k zahájení dolování. Kutnohorský úřad vysílá na Ostravsko horníka, který nález stvrzuje. Nález úředně oznamuje představitel kutnohorského úřadu Jan Antonín Alis. Zájmem vrchnosti je však v té době především stříbro a zlato, aby se země dostala rychle z krize po prohrané sedmileté válce s Pruskem (1756-1763). Snaha po nálezech drahých kovů, které by mohly financovat armádu v boji proti pruskému nebezpečí, vede Vídeň v roce 1766 ke zřízení mincovního a horního ředitelství v Opavě, které řídil Arnošt Locella. Jeho odborně nejzdatnějším spolupracovníkem je šichtmistr a pozdější hormistr Jan Jakub Lutz, který v té době pracuje v Horním Benešově. K odbornému vyhodnocení nálezu uhlí jej spolu se čtyřmi horníky posílá na Těšínsko. Průzkum měli začít ve Slezské Ostravě. Dne 9.6. 1767, druhý den po příchodu do Ostravy, nacházejí horníci velkobystřických a hornobenešovských dolů uhlí. Byli to dozorce Ondřej Rundthaler a horníci Jan Seereither, Vilém Habermann a Tomáš Rada. To, že nález byl ohlášen hned druhý den, ukazuje, že šli najisto. Svůj podíl má hlavně Tomáš Rada, který znal dobře slovanské dialekty, kterými se na Těšínsku mluvilo. Dne 14.6. 1767 jde první zpráva do Opavy. Lutz hlásí: vytěžili jsme 10 vídeňských centů (560 kg) uhlí, které dva místní kováři s úspěchem vyzkoušeli. Dne 20.6. 1767 odchází z Ostravy zpráva Loccella do Vídně uhlí nalezeno, kvalitní a dost.
| Autor: Karel Sliva |
Vydáno dne 06. 08. 2009 | 8134 přečtení |
Počet komentářů: 8 |
Přidat komentář |
Práce horníka byla vždy velmi namáhavá. Pokud nebyla mechanizace, vše se provádělo ručně, fyzickou silou a technika se omezovala na špičáky, kladiva, klíny, sekery a pily. Kopalo se ve slojích technologií zátinek, ze kterých se uhlí táčkovalo nebo nohama pomocníka havíře potlačovalo ve žlabech až do důlních vozíků. Tyto se posunovaly ručně a k jámě byly dopravovány koňmi, kteří měli své stáje v dole a jen občas o nedělích byli vytahováni na povrch.
Až kolem roku 1902 se objevily první šramací stroje a v roce 1908 střásací žlaby a pneumatické motory k jejich posunu. Sbíjecí kladiva se začala používat v roce 1919 a jejich nasazení přineslo ulehčení fyzické práce a zvýšení těžby.
Tehdejší horníci pocházeli ze širokého okolí Ostravy a práce v hornictví přinášela jejich rodinám živobytí. Havíři z Paskova a okolních obcí chodili do Ostravy pěšky, jinou dopravu tehdy neměli. Chodili přes Hrabovou, Hrabůvku až do Vítkovic na jámu Louis nebo na Hlubinu. Někdy se jim podařilo se svézt s formanem, ale to byla výjimka.
Havíř Josef Soška z Paskova vyprávěl, jak jednou po odpolední směné šel domů do Paskova pěšky a krátil si cestu přes hrabovské louky, kde se právě sušilo seno. Měsíc svítil na cestu, seno vonělo a na něho přišla únava. Rozhodl se, že si na chvíli odpočine v kopce sena. Odpočívalo se mu tak dobře, že usnul. Probudilo ho pálivé slunce a od šafáře ze statku zjistil, že už je téměř poledne. Tak mu nezbývalo než se otočit a jít zpět do Vítkovic na odpolední šichtu.
| Autor: administrator |
Vydáno dne 05. 08. 2009 | 2741 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
HORNIČTÍ UČNI VE TŘETÍM ROČNÍKU NA DOLECH HRABĚTE
JOHANA WILCZKA V OSTRAVĚ
Od září 1944 začal na dolech Trojice (Dreifaltigkeit-Schacht), Michálka (Michaeli-Schacht) a Jan Maria (Johan-Maria-Schacht) třetí ročník výuky hornických učňů. Mezi druhým a třetím ročníkem byly sice prázdniny, ale jen coby jeden týden placené dovolené. Takže jsme se mohli rozjet za svými rodinami na Moravu. Jinak celou dobu léta jsme museli pracovat na dole za odměnu odpovídající 15 % platu kvalifikovaného horníka. V té době již většina z nás prošla pracoviště příprav (chodby, prorážky), porubů, vedených výhradně do pole jako směrné pilířování na zával i překopů ražených trhací prací s ručním vrtáním rotačně příklepnými kladivy Flotman a ručním nakládáním horniny lopatami do vozů. Zvládli jsme sbíjení a stavění dřevěné výztuže různých druhů jak v přípravách, tak v porubech, stavět kamenné, dřevěné nebo kombinované hráně nebo základková žebra na závalové straně porubů. Zásadně jsme se nesměli podílet na plenění výztuže v porubech dobývaných způsobem na řízený zával. Ocelová výztuž se už v té době používala ve východní části revíru, ale na Wilczkových dolech ještě nebyla. Avšak překládat těžní žlaby nebo ocelové potrubí pro dopravu stlačeného vzduchu bylo součástí výuky. Na Trojici se dokonce někteří z nás dostali do kontaktu s mechanizací vyuhlování pomocí řetězového brázdicího stroje Eickhoff, ovšem jen tehdy, když jim šramač (strojník brázdicího stroje) dovolil sáhnout si na ovládání stroje. V té době jsme už měli znalosti provádění jednotlivých důlních prací, avšak nebyli jsme schopní dosáhnout výkonových parametrů kvalifikovaných horníků. Přesto nás již havíři začali brát vážně, jako svoje budoucí pracovní partnery.
| Autor: administrator |
Vydáno dne 04. 08. 2009 | 2102 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Jak jsem využil své chirurgické sklony v Afghánistánu.
Již od útlého mládí jsem podvědomě tíhl k pomoci lidem, kteří byli nějakým způsobem zraněni, protože mi nikdy nevadila krev, ani odvaha k jejich ošetření, včetně malých chirurgických zákroků. Ke studiu medicíny, která byla pro mne jakýmsi podvědomým cílem, jsem se ale nedostal, protože na začátku padesátých let se hlavně oceňovala práce v těžkém průmyslu, a tak jsem následoval svého otce a dal jsem se na práci v podzemí, tedy na dráhu hlubinného hornictví. Mohu ale říci, že dnes tohoto kroku nijak nelituji, protože hornictví mne plně zaujalo.
V rozvojové zemi Afghánistán, kde jsem pracoval v letech 1958-1960 (mimo jiné s kolegou Milanem Krygelem) se mi podařilo své "chirurgické vlohy" uplatnit dokonce několikrát (a to nejen na lidech):
| Autor: administrator |
Vydáno dne 23. 07. 2009 | 2016 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Naši spomzoři a kolektivní členové významní pomocníci v naší práci
|