VÝVOJ KOKSÁRENSTVÍ V OSTRAVSKO-KARVINSKÉM REVÍRU, HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

Koksování černého uhlí pro metalurgické účely v milířích, schaumgurgských ohradových pecích a úlových pecích se k nám dostalo z Anglie. Další vývojové směry, spočívající především ve výstavbě plamenných pecí, které umožňovaly oddělení vytápěcího prostoru od uhelné vsázky, se k nám dostaly z Belgie, příp. Francie. Inovaci topných systémů, využívání vedlejších chemických produktů, zavádění strojní obsluhy, žáruvzdorného materiálu a dalších progresivních částí koksárenské baterie jsme přejímali z Německa. To však byly ve valné míře i české modifikace německých vzorů. Stejně tak i na výstavbě velkoprostorových baterií participovali čeští dodavatelé.

VÝVOJ KOKSÁRENSTVÍ V OSTRAVSKO-KARVINSKÉM REVÍRU, HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

V r. 1872 postavila koksovna Trojice 40 pecí systému Copp?e v úpravě podle Štiebra. To byly první pece, u nichž se systematicky využívalo vedlejších produktů koksování, tj. chemických látek obsažených v koksárenském plynu. K jejich výstavbě přistoupila také vítkovická Ústřední koksovna, tzv. Centrálka. Zužitkování surového dehtu je sice známo již od r. 1859. Bylo to však primitivní stáčení surového dehtu, přirozeně roztaveného vysokou teplotou při karbonizaci v milířích, do podzemního zásobníku. Každý čtenář si jistě dovede představit, jak asi vypadalo zemní podloží takové stáčírny při absenci absolutně těsných rozvodů, armatury i zásobníku. O to větší kontaminace továrních území nastávala do doby, než se poprvé systémově tyto látky jímaly a přepracovávaly v chemických provozech. Jsou to celá dlouhá desetiletí v průběhu 19. století, kdy koksovny neblahým vlivem chemických odpadů a plynných exhalací působily na okolní prostředí.

VÝVOJ KOKSÁRENSTVÍ V OSTRAVSKO-KARVINSKÉM REVÍRU, HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

Zhruba do poloviny 19. století měly primární úlohu ve vývoji a aplikaci koksování Vítkovické železárny, zatímco uhelné doly, pokud si u svých jam stavěly koksovací pece, prováděly koksování spíše v menší míře nebo jen pokusně. Úlové pece byly brzy nahrazovány plamennými pecemi. Byl to další vývojový typ, který navazoval na úlové pece s vytápěným dnem. Tyto pece používaly vyhřívání uhelné vsázky přes zdivo oddělující pracovní prostor pro koksování od vytápěného systému. Tím byly vytvořeny předpoklady pro snížení propalu uhlí přímým hořením. Tyto pece se staly základem pro další vývoj ve stavbě koksovacích pecí. Úlové nebo prvotní plamenné pece se však v OKR neudržely příliš dlouho. Pracovaly zde jen asi do r. 1866.

VÝVOJ KOKSÁRENSTVÍ V OSTRAVSKO-KARVINSKÉM REVÍRU, HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

Koksování uhlí je přímo spojeno s rozvojem hutní výroby. V českých zemích se prvně připomíná na konci 18. století v Hluboši u Příbrami a v roce 1821 v Darové u Plzně. Tyto pokusy však neměly dlouhého trvání nebo se nezdařily. Trvalé a systematické používání černouhelného koksu se zavedlo až v Ostravsko-karvinském revíru (OKR), a to v souvislosti s provozováním Rudolfovy hutě ve Vítkovicích, založené v r. 1828. V Beskydech již pracovaly železárny ve Frýdlantu a na Čeladné. Ty však v té době již nevykazovaly dlouhou životnost, protože jejich výroba železa byla založena na použití dřevěného uhlí (dřevného koksu). Dřeva v lesích ubývalo a jeho použití v železářské technologii nebylo dostatečně rentabilní. Předváha při výrobě dřevěného uhlí dosahovala neuvěřitelně vysoké hodnoty 5. Na 1 t železa se spotřebovalo 30 t těženého dřeva. Ve srovnání s dnešní spotřebou paliva na výrobu surového železa, která orientačně činí 0,75 t černého uhlí na 1 t surového železa (přepočteno přes spotřebu černouhelného koksu), je to číslo hrozivě vysoké na to, aby tato technologie byla obhájitelná nejen z hlediska ekonomického, ale také ekologického. Z této situace vzešel záměr vybudování vysoké pece, pudlovacích pecí a válcoven ve Vítkovicích. Výroba začala rok po založení hutě, tedy v roce 1829. K prvnímu provoznímu a trvalému využívání černouhelného koksu k výrobě surového železa ve vysokých pecích došlo v roce 1831.

Výtah z přednášky autora, konané dne 6. dubna 2010 v Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích

Hlubinné dobývání uhlí vytváří již svým charakterem technologického procesu podmínky určitého úrazového rizika s poměrně velkým procentem úrazů těžkých a život bezprostředně ohrožujících. Ve všech zemích s rozvinutým uhelným průmyslem byla úrazovost vždy dosti vysoká, a to nehledě na trvalý růst profylaxe. I zkušenosti z našeho revíru v druhé polovině 20. století to plně potvrzovaly.

Včera se mi stala taková příhoda, která mě dost rozrušila. Především proto, že jsem nejkrásnější léta svého života (nějakých sedmnáct let) strávil v podzemí jednoho z našich největších uhelných revírů. Člověka se pak dotkne každá zpráva o smrti těch, kteří jako první vstupují na místa, kam ještě nevkročila lidská noha. Zažil jsem to a viděl také lecos. Ale proč se proboha horníci v „socialistických“ státech chovají všude stejně? Ta zpráva z Novinek.cz ze včerejška zní takto:

Na Dole Nejedlý v Libušíně v roce 1949. Kombajn Adrton(Andreton ?) britské výroby , do provozu jej uváděl montér výrobní firmy John –Johny. Kombajnérem, kterého D. D. školila , byl Štefan Švarc( Schvarc?). Již nevím přesně, ale po poměrně krátké době bylo od těžby uhelným kombajnem upuštěno (z důvodů s ? a vysokých mocností uhelné sloje) .
Těžba kombajnem byla opětovně zavedena v souvislosti s metodou foukané zakládky, která řešila těžbu vyšších mocností (cca 4 metry) na dvě lávky, kdy jsme se, důlní zámečníci, seznamovali s novou technikou, zejména ve vztahu k zafukovacímu stroji, jehož originál byl vyroben ve Švédsku (název firmy si již nepamatuji). Montáž potrubí v počátku provádělo pět lidí a smontovali pět rour za směnu. Roury byly v délce asi třech metrů, vylity bazaltem- čedičem a jedna vážila asi tři centy. Později jsme jich ve dvou lidech, se Slávou Šlégrem, smontovali za směnu sedm…

Výpis z encyklopedie: Sauna- finský koupací dům také místo pro zvláštní léčebnou metodu, která našla v mnoha zemích uplatnění. Suché teplo okolo 80 'C se střídá s párou a studenou vodou. Užívá se také lehký poklep kůže březovými větévkami. Upravuje krevní průtok, tím také metabolismus a zvyšuje obranyschopnost organismu. Vede k silnějšímu výdeji vody a pocení potními žlázami. Má příznivé účinky při onemocnění kůže, dále při svalových a kloubových onemocněních. Nepříznivě působí při srdečních a oběhových potížích". Tolik citát z encyklopedie.

Dnes už se asi nedozvíme, kdo měl tehdy na Dole Jeremenko ten šťastný nápad zřídit v budově koupelen techniků saunu. Z kroniky sauny se dovídáme, že byla otevřena 6. února 1969. Byla určena převážně, pro zaměstnance uvedeného dolu. Zařízení potírny a odpočívány se postupně vylepšovalo, až dosáhlo takové úrovně a věhlasu, že o saunu začali projevovat zájem i zaměstnanci jiných podniků a organizací. Velkou zásluhu na této popularitě měl saunař bývalý horník Miroslav Koza, který kromě piva, vína, minerálek a kávy nabízel také grilovaná kuřata. Na grilování měl svůj zvláštní recept. Kuřata vážila pouze kilo a celou dobu, kdy se otáčela na rožni, je potíral vývarem heřmánku s tukem.

Zájemců o saunování ze závodů a podniku Dolu Hlubina bylo mnoho. A také začalo přibývat hostů. Proto závodní výbor Dolu Jeremenko musel zájemcům vydávat permanentní průkazky. Jeden den v týdnu patřila sauna ženám.

V prvních dnech po osvobození po druhé světové válce se technici Dolu Hlubina i dalších dolů plně zapojili k obnově těžby uhlí. Zbídačené továrny naší republiky potřebovaly nutně uhlí jako základní surovinu pro obnovu své činnosti. Postupně se rozjížděly klíčové továrny, které si čeští pracovníci ke konci války hlídali, aby ustupující Němci neprováděli destrukce. Rychlý postup Sovětské armády nedovolil Němcům způsobit škody průmyslových podniků na Ostravsku.

Na dolech zůstali schopní technici, údržbáři i horníci a podle hornických zásad se začalo po osvobození co nejdříve těžit. Vedení Dolu Hlubina a Dolu Šalomoun převzal zkušený inženýr Edvín Bartoš se štábem techniků. Vlastní provoz zajišťovali střední technici, absolventi strojních, elektrikářských hornických průmyslovek spolu se zkušenými předáky. Rychle se rozjížděly ražby k přípravě porubů pro těžbu. Hlavní pozornost se zaměřovala na poruby s větší mocností, aby se zajistilo potřebné uhlí pro koksovnu Vítkovických železáren a tím dostatek koksu pro vysoké pece.

Pro každé pracoviště byli jmenováni zkušení mistři, kteří byli vyučeni ve svém oboru. Provoz dolu byl dělen na povrchová pracoviště, důlní pracoviště a ostatní úseky, jako skladiště, administrativu, bytové hospodářství a útvary pro řízení dolu.

Horst Breitkopf se v penzi rozhodně nenudí – vede kroniku ve své rodné obci a dělá průvodce v Hornickém muzeu OKD.

Kronika obsahuje nejprve informace ze světa, republiky, regionu a nakonec přímo ze Lhotky.

Úhledným strojnickým písmem, které se naučil na hornické průmyslovce, vede Horst Breitkopf (68) kroniku Lhotky patřící mezi třiadvacet městských částí Ostravy. Dění v rodné obci s necelými dvanácti stovkami obyvatel doplňuje i událostmi ze světa, republiky, regionu. Začal s tím na počátku 90. let minulého století, když ještě patřil do řad zaměstnanců Dolu Odra (Vítězný únor).

„Byl jsem na šachtě od 15. června 1960 do 30. června 1992. Jsem třetí generace horníků v rodině,“ rozpovídal se Breitkopf. Jeho děda nechal kvůli havírně ševcovského řemesla a otec zase povolání valcíře v železárnách. Ani on nebyl vyučencem pro důl, na průmyslovku šel po jedenáctileté školní docházce. Praxi na šachtě mladému Horstovi zařizoval samotný legendární ředitel Miroslav Miska.

NEVÁŽNĚ O VÁŽNÉM PROBLÉMU, TEDY JAK JSEM SE DOSTAL K ŘEŠENÍ VÝSTUPU METANU NA ÚZEMÍ MĚSTA OSTRAVY

Problém byl na světě, když hasiči naměřili obrovskou koncentraci metanu v podchodu na Frýdlantských mostech. Protože jsem v té době vedl odbor ochrany obyvatel na Magistrátu města Ostravy a předtím jsem pracoval třicet let na šachtě, vím prý o metanu na magistrátu nejvíc a ať se starám!!! Vzpomněl jsem si na odstřelenou těžní věž a na zasy-panou jámu na Šalomouně a začal jsem tušit, o co jde. Samozřejmě, že pod betonovou podlahou podchodu byl asi 15 metrů prázdný prostor, jak se zásyp jámy sesedl a odtamtud metan vycházel.

V úvodu se nejdříve musím zmínit o tom, jak jsem se z technika stal úředníkem. Koncem roku 1990 začalo být jasné, že hornictví v Ostravě končí a že se na Dole Ostrava důchodu nedočkám. Takže jsem šel zkusit štěstí na Magistrát města Ostravy. Tady se z technika, zvyklého vymýšlet řešení problémů někdy i improvizací postupně recykloval úředník, tedy individuum, které nesmí myslet. Zní to sice divně, ale upozorňuji vás, že úředník má zákony a vyhlášky, které určují, co se musí, co se může a co se nesmí. Podle toho ví, jak má rozhodnout. Když neví, podá metodický dotaz na nadřízený orgán, ten vysvětlí problém a seznámí s vysvětlením také všechny ostatní úředníky. A proto všichni stejnou věc rozhodnou stejně. V současnosti to zní pro vás občany jako fantastická pohádka, ale mělo by to tak být. Jakmile narazíte na úředníka, který si myslí, že k vaší žádosti možná bude stačit to nebo ono, zbystřete mysl, protože se velmi pravděpodobně proti vám někdo odvolá, rozhodnutí bude zrušeno a vy přijdete o čas nebo i o peníze. Věřte starému zkušenému praktikovi: úředníkovi se nestane nic a vy budete mít průšvih. Toto povídání ale berte trochu jako nadsázku.

A teď už k tomu metanu. Pro mne jako technika s třicetiletou praxí na úpravně uhlí a v důlních investicích je naprosto nepochopitelné, že začátkem devadesátých let, kdy se v krátké době v Ostravě zavřely všechny šachty, zastavily hlavní ventilátory a degazačky a celé podzemí se přestalo větrat, nikoho nenapadlo, jaké to bude mít důsledky. Nebo napadlo, ale z různých důvodů problém nebyl ani řešen, ani medializován. Sem tam se objevila spíše bajka než informace o tom, jak někomu ve sklepě hořela svíčka mnohem jasnějším plamenem než na dvorku, ale až do naměření metanu na Frýdlantských mostech byl klid.

Legrace začala už na našem (magistrátním) stavebním oboru. Tam se dost divili, co pod Frýdlantskými mosty má co dělat nějaká zasypaná jáma, že o ní nic nevědí, stejně je to pod zemí, a tak to patří Obvodnímu báňskému úřadu. Tam zase dobře věděli o zasypané jámě, ale nechápali, proč tam byly postaveny podchody, když je tam zasypaná jáma, která tam byla dřív než ty podchody. A je to na povrchu, tak to patří stavebnímu úřadu magistrátu. Zkrátka jeden má povrch a druhý má důl. Nikde taky není napsáno, že spolu ty dva úřady musejí mluvit.

Pracovníci odboru bezpečnosti hornické krajiny z odštěpného závodu ODRA v Ostravě úspěšně ukončili průzkum důlních děl v jednotlivých lokalitách štěpánovského rudního revíru. Průzkum středověkého důlního komplexu (lokality Borovec, Švařec, Štěpánov nad Svratkou, Havírna a Čtyři Dvory) byl realizován na základě smluvního vztahu s Ministerstvem životního prostředí České republiky. Tato lokalita zaujímá významné místo v dějinách hornictví na území Českého státu, první zmínka o dolování stříbra v této oblasti je datována rokem 1253, jednalo se o těžbu připovrchových či nehluboko uložených ložisek.

Těžba polymetalických rud, otvírkové a průzkumné práce probíhaly v tomto revíru od 13. století až do konce 20. století. V tom se jednalo o tři etapy průzkumu – v letech 1915 až 1919, 1959 až 1963 a 1986 až 1990, zjišťoval se obsah olova (Pb), zinku (Zn) a mědi (Cu) v rudnině.