„To byly o vikendu hice, co?“ pravil Poldek v utery Na Upadnici. „Abysem pravdu řeknul, měl sem v ponděli na Medarda strach, že začně chcať a něpřestaně až za tych štyrycet dni, jak to předpovida ta stara pranostika. Musim přiznať, že sem se s husi skurku na hřbetě spoměl na devadesaty sedmy rok a na ty povodně! Vtedy to tež začalo tak něvinně,“ spominal Poldek na vodni hruzy. „Němaluj čertisko na stěnu, vole,“ křiknul na ňho od vedlejšiho stola stary Kolder. Poldek to přešel mlčenim a tak sem se do dišputa vrypnul ja: „Ja, ja. Prazdniny a dovolene mame za dveřami. Nastal čas relaxu. Ale kaj isť relaxovať?

Když sem v utery vlez do hospody Na Upadnici, cosik se mi nězdalo. Chlapi tam už seděli v plne sestavě a furt se cosik mezi sebu špitali, a když mě zmerčili, přestali se baviť a všeci se tak divně usmivali. Zeptal sem se Antka o co idě a tyn enem tak špitnul, že nic. Až naraz pravi Poldek: „Potkal sem oto tvojiho staršiho synka a ten se mě ptal, esli ses nam pochlubil, jak stě řadili, a hlavně ty, při te vaši poslední pražske hokejove tour de knajpa…“ Napil sem se piva, robil jakoby nic, ale něvydržel sem to a zeptal se: „Co by vas zajimalo? Kolik a kaj vypijeme piveček při naši tradični pražske tour, davno vitě! Tuš něvim, co bysem ešče přidal.“ „Enem se něrob! A co to bylo v tym pivovaře U Fleku?

„Vitě, chlopi, že něsem žadny velki bojovnik. A už vubec ni odvažlivec, kery bojoval za svobodu proti minulemu režimu. Ale přesto mě poslal za mřiže. Bez suda a rozsudka!“ pravil sem předevčirem Na Upadnici kamošum. „Ajaj, to zas buděš vymyšlať jakusik ptakovinu, abys nas omračil. S tym di do řiti!“ pravil předstiraně tvrdo Poldek. „Ni! To je pravdivy přiběh z roku 1978. Ale když neni zajem, možu se ju něchať pro sebe!“ urazil sem se naoko. „Ser na ňho a vykladej,“ povzbudil mně Antek.

Byl to štvrtek na zabiti. Místo dvojich Juzkovych oslav zme chovali Erďovu Evulu. „No, co už narobim. Žiť se musí a bečeť tež furt němožu. Ešče, že už děcka su na svojim. Ja už to jaksik tych paru rokuv, co mi ešče panbuch da, doklepu,“ pravil Erďa Na Upadnici, když sme zvedli fernet na Evuline lehke papuče. Chvilu bylo take trapne ticho, tuš sem spustil na odlehčeni svůj nědavny zažitek. „Isto už sem vam vykladal, že se každy patek třinasteho schazame spolužaci ze zaklad- ky v jedne hospodě na Stodolni v Ostravě. Kupodivu nas přidě dycki dosť, člověk by se myslel, že už fura budě pomřetych, ale jaksik se furt držime při životě…“ v tym momentě sem se zarazil a provinile se dival na Erďu, ale tyn byl v pohodě. Tuš sem pokračoval: „Dokoňca tam s nami choďa aji ti, co nas vtedy učili. Hlavně naš třidni. A musim přiznať, že sem fakt dycki v šoku jak tyn Luboš, o osum rokuv starši niž my, furt vypada. Ale to sem měl čekať. Dyť to byl dycki taki asketa a sportovec co cigaretlu, vino či gořalku do huby něvzal. Dalo by se řecť taki Limonadovy Joe.

Slavné vysoké a neomylné prezidium je na šachťáku nejvyšší šajbou, o pravdivosti jeho názorů nelze nijak pochybovat. Přesto lze člověka v této funkci zaskočit, jak se to stalo vedoucímu výroby DZ 3 Marku Červenkovi, když dostal cetrifi kát z Nové šichty o absolvování rekvalifi kace v oboru „Čerpadlář, žumpař – specialista na likvidaci sraček“.

„Jisté tematické okruhy jsou při přípravě šachťáku dány, ale jinak do poslední chvíle nevíme, co kdo tvoří, na koho co vymyslí. Kolikrát jsme všichni překvapeni,“ řekl Červenka s tím, že ve svém případě měl vedení šachťáku rozděleno v poměru 60:40. Připravený program versus improvizace. SVNP přitom vykonával druhým rokem.

Seděli zme v patek Na Upadnici, lemtali každy to svoji a vedli dišput o tym, čemu letos s Juzkem něslavime jeho svatek i narozki – 19. března už bylo, a my furt nic… Byl to dišput o ničim, jak se řika o hovně, bo hlavni akter chyběl, a tež zme ani zdaleka něbyli v plne sestavě. Paru kamošu do ni chybělo. Když se odevřely dveři hospody a v nich stal Juzek, mysleli zme se, že je planym řečam koněc. A že se konečně dozvime, co a jak. Enemže jak blizka buducnosť ukazala, spadli zme za chvilu do ešče věči srački, než zme byli předtym. Ale popořadě.

Dva razy v životě sem se v Ostravě potkal ze zajimavymi cizyncami! Prvně to bylo ešče za hlubokeho totača. Z Mařu sme vtedy byli ve „zlině“, tuž sem se v nedělu po obidě zebral a šel na špacir po Ostravě. Když sem šel kolem Domu potravin, dostal sem chuť na gruziňaček. Tak sem vlez do Sněhurki. To byl bar v hotelu Imperial. Robil tam jeden muj kamoš. Když mě Zdenek uviděl, hned na mě maval: „Ty umiš anglicky, že, Lojzek? Je tu jeden host z Londyna a něma se s kym podřistať. Tak ti ho přihraju...“ Než sem stačil co řecť, už vedle mě seděl taki chvistek a furt esli se s nim dam viskej? Připadal mi kapku přitěpleny, tuž sem se chtěl stahnuť. Enemže chlop byl něustupny a furt mi chvalil moju angličtinu a že je rad, že se može s kymsik podřistať. Když mi furt vnucoval tu visku, pravil sem mu, že něchcu, že sem „full“. A to sem neměl řikať, bo v angličtině „full“ znamena ni enem „plny“, ale tež „blazen“. Chlop se smjal tak upřimně, že sem přestal měť strach, že mi natrhně konečnik a docela zme se potym fajn pokecali! A něbudu tajiť, že na jeho učet aji popili. A jak inač, řeč se při štamprlach stočila aji na sport. A synek se mě zeptal, esli je v Ostravě tež fotbalovy klub. A kemu fandim.

Seděli zme Na Upadnici a nudili se. „S tym počasim je to tajak z moju staru: chvilu prši, chvilu fuka věter, potym zas vyleze slunko a v těplym kabatě se potime jak dveři od chliva! Už mi z teho jebe!“ pyskoval na celu hospodu Poldek. „Ale už se ma včil vyrazně oteplit. Pry až tak, že vytahněme kraťasy… Ale musiš se tež uvědomiť, že se pravi: březen za kamna vlezem, duben ešče tam budem, až ale přidě maj, vyženem kozy v haj!“ připomnil sem mu lidovu pranostiku. Enem se ušklibnul a procedil mezi zubami, že by rači kozy v rukach niž v haju! Abysem mu aji kamošum spravil naladu z teho vrtkavého počasi, povykladal sem im přihodu staru jak Metuzalem, ale pro nich něznamu, bo u teho něbyli.

Byl to taki den blbec, jaky se občas přihodi. Už rano sem se zbudil taki rozlamany, prosto bolel mě cely Lojzek. Hned sem se spoměl na herca Menšika, kery pravil, že když se chlop po šedesatce rano zbudi a nic ho něboli, tuš je mrtvy. Ale do srandy mi, pravda, moc něbylo. Přitym sem moc duvodu byť smutny a nasrany neměl. Možna ale temu, že unor byl dycki v naši rodině šťastnym měsicem, bo nas moc slavilo narozeniny; Enemže včil sem z tych unorovych zrozencu zbyl už enem ja. Ostatní už odešli na věčnosť. Aji naš dluholety kamarad Kazik, kereho zme loni pochovali. A tak sem v tyn posrany den, pondělí to bylo, přišel Na Upadnicu a hned se poručil černeho švihaka. „Co se robi, Lojzek, že lemtaš lak na rakve?“ okomentoval muj počin z velkim fernetem Antek. „Ale, tak na mě pad jakisik smutek. Před paru rokami, vlastně ešče loni, byzme včil slavili narozeniny Kazika. Pravda, byl už sice špatny, ale furt ešče žil. No a dneska ho neni. Tuš mu chcu tym fernetem poslať tam navrch pozdrav a ujištěni, že na ňho myslim, a že tu je furt mezi nami…“ vysvětlil sem.

Každa rodina ma určitě v jakymsi tym šifoneře krabicu od butuv a v ni haldu starych zažlutlych černobilych fotek svojich předkuv. Aji my z Mařu mame paru takich krabic. A jedna z fotek v nich je obzvlašť vyvedena. Oba moji potomci se ji pokažde chechtaju jak blazni. A nědivim se jim. Na te malučke fotce je muj dědek z tatikove strany ze svoju druhu manželku před baračkem v Kašparkovicach u Prostředni Suche. Teta, jak zme ji řikali, je na ni v květovane zastěře a květovane šatce na hlavě. Dědek Lojzek, štvrty teho mena v naši dynastii, je doslova srandovni: moderni košulu ma uškrcenu u krka kravatu ve tvaru špičky kopi či špice na halapartně. Dylka? Bratru dvacet čisel! Galaty, nětradičně s paskem aji kšandami mu koňča enem centimeter od te kratke kravatle. Každy, kdo tu fotku vidi, se dycki pta, kolik stařik měřil a esli ty gatě su skutečně jeho…

Byl patek po poledňu, když zme se zešli Na Upadnici. „Chlopi, mi tyn vaš skorosexualni dišput, co stě vedli včera, nědal celu noc spať!“ pravil už ve dveřach Jaryn (naražal tym na našu štvrtečni besedu na tema kdo a jak co može v našim věku co se tyka sexa) a zařval: „Hospodo, pivo! A rychle, bo vam tu leknu jak loni o Vanocach Lojzkovi malem kaper v siťovce!“ Chtěl sem protestovať, ale rychlejši byl Antek, kery zareagoval na Jarynove naražki o sexu: „O čim to mluviš?!“ Ale stejny napad měl aji Poldek, kery se vtedy tak popil, že včil něvěděl, ani jak se dostal dom, nětobože aby se pamatoval, o čim se mluvilo. Ale je znamy tym, že sex, aji když je o nim enem řeč, ho zbudi aji z hroba! Jaryn polknul hlt čepovaneho, a přitym mu ani něvadilo, že mu ho děvuški něnačepovaly do jeho im osobně vymyteho krygla, a pravil: „Čekam, jak se Antek postavi k Poldkovemu nařčeňu, že při jeho silach už može o milovaňu enem mluviť a spominať na ňho! Ja totiž vim o tym svoji! Němusime ani my starši už enem spominať!

Něsem se isty či sem vam už vykladal o tym, že sem vašnivym kuchařemamaterem. O vikendě mi něsmi Mařa ku plotně, bo ty dva dny sem jejim panem ja. Vymyšlam ruzne dobrotki, na kere občas choďa moji synci aji se svojimi polovičkami a vnukami. A všeci se dycki debužiruju, až im za ušami praska! Ale abysem se vratil z tych rodinnych zvyklosti ku jadru pudla. Byl sem v patek minuly tydiň u Cyrilka na Valachach a pomahal mu paliť kalvados. „Trnky“ se mu pry loni něurodily, tuš naložil do beček aspoň jadrničky, kerych zas byl dostatek. No, a to bylo špatně, bo sem neměl v patek doma a hlavně Na Upadnici chyběť. Hned v sobotu kolem poledňa totiš ku mně přiletěl Antek a hned u dveři mi vypyskoval, že sem mu v patek strašně chyběl! Potřeboval pry se mnu nutně mluviť kvuliva mojich kulinařskich znalosti. Byl tak vyvředěny, až mi ho bylo luto! „Přijela ku nam rodina moji stare, tuš sem se chtěl vytahnuť a cosik im připraviť. Letěl sem temu Na Upadnicu, až mi poradiš, co za specialitku uvařiť, abysem im vytřel zrak! Enemže tys tam něbyl a kamoši mi poradili, až jim zrobim tlačenku alá řizek.

Když zme v ponděli probrali všecki okolnosti uplynuleho Silvestra a vynadivili zme se, čemu se dycki po půlnoci radujeme, střilame petardy a všecki ty hlupoty, když v podstatě to znamena, že zme zas o rok starši a tym padem aji blíže ku hrobu… A tak zme zavedli dišput na temat, keremu, jak se myslime, velmi rozumime a zme na ňho odbornici: o kvalitě a hlavně o naši znalosti piva. Temat to byl tak zajimavy, že se do ňho zapojil aji majitel Upadnice. „Spominam se, chlopi, na jedneho svojiho kolegu z branže. To bylo ešče za totača. Jeho mama robila v ostravskim pivovaře. Myslim, že byla dokoňca sekretařku ředitela. No, a tyn jeji synek, Viluš se menoval, převzal jednu velmi znamu hospodu v centru Ostravy, kaj chodili fajnšmekři na radegast. Hospoda to byla sice zapluvana, ale tu nošovicku dvanastku tam měli fakt skvělu! Jak řikam, slizali se tam pivni fajnšmekři skoro z cele Ostravy.

„Tuš se nam to male jezulatko narodi přesně za tydiň. Skoňča konečně ty hruzy z nakupovanim darkuv, to blbnuti bab z hadrami po kvartyře, sekyrovani nas, až tež cosik robime, bo na Vanoce přeci musí byť všecko v gryntlichu,“ pravil včera Na Upadnici Poldek. A Antek mu hned přizvukoval: „Ja temu teš něrozumim! Či mame přes cely rok doma burdel, že se na každe svatki musí uklizať?! Už se těšim, až to budě za nami a zas budě rok klid.“ Něsuhlasil sem z nimi. „Ja mam pravě tu připravu na Vanoce nejrači. Mi všecek tyn zhon, to nakupovani, vymyšlani darkuv a hlavně ty koledy ve vyzdobenych obchodach a městach připominaju mladi. Naša maminka dycki tyden před svatkami nakupila latki a všelijake ty serepetičky a každu noc šila a tvořila. A my se každy Štědry den rano zbudili do noveho byta. Potahy, tepichy, zaclony a dečki na stolkach a šifonerach byly dycki nove. Tatinek pokažde brblali, že su to zbytečně vyhozene peníze, ale hrdo se po vyštyfi rovanym, vybiglovanym a voňavym kvartyře rozhližali, a pod fusami maminku chvalili. Miloval sem stať ve frontě u zeleniny na jabka, pomeranče, banany či mandarinky. A když se zadařilo, byly aji fi ky a datle. Kolik razy sem za den stačil obletěť aji tři štyry obchody, aby všeckeho bylo dosť, bo obvykle, však se pamatujetě, teho prodavali enem po kile. Raz, to mi bylo tak osum roku, sem stal ve frontě na ovoce, na ostravske Stodolni.

Vlez sem v utery Na Upadnicu ověšany tajak vanočni stromek, a už od dveři sem řval, že něchcu pivo, ale grog! „A jeje, Mikulaš se nam vratil!“ křiknul na mě posměšně Antek. „Guvno Mikulaš, tyn byl v patek! A drž pysk, bo beztak ešče nikdo něvi, jak to s tebu, andělu, vlastně dopadlo!“ seknul sem po nim a vtisnul se mezi chlopy, co se ohřivali řitě kolem hospodskeho krba. Antek enem tak zašvidral a vykoktal ze sebe: „Jak by to mělo dopadnuť?! Přišel sem spořadaně dom, zeblek sem se a šupnul do lužka. Stara byla na stypach, a tak byl doma klid.“ „O tym se ešče povykladame, bo si zase zřigal pul cesty kolem baraka! A navic v tym andělskim munduře! To byla ostuda! Baby se ešče včil o tym vykladaju,“ smjal se mu Poldek. „Ser na cypa!“ okřiknul ho Juzek a otočil se ku mně: „Co to maš v tych balikach?“ „Ale kupil sem rodině darki pod stromek. Nejvěči radosť mam tu oto z tych klasickich saněk. Ty sem kupil pro mojeho nejmladšiho vnuka Peťulku!