Stara paměť fakt funguje

Autor: Redakce Horník <marek.sibrt(at)okd.cz>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 02. 12. 2015

Seděli zme v utery Na Upadnici a enem tak trochu slavili tyn sedumnasty listopad. Musim přiznať, že ni všeci, bo u stola komunisty Koldera bylo spíše smutno a všeci ostatní čekali, kdy se tamni osazenstvo poruči, tajak Švejk ve štrnastym roku minuleho storoča, když vypukla první světova, u vyčepniho Palivca v hospodě U Kalicha černe pivo ze slovami: „V Moskvě mají taky smutek.“ Ale bolševici se drželi mužně, bo nam všeckim bylo smutno z teho masakra, co porobili z patka na sobotu islamisti v Pařižu! A připadne žertiky na adresu smutku tam či indi by vyzněly jako něludske. Tuš jak zme tak potichučki rozjimali, co s tym muslimskim marasem, co se na nas z teho Blizkeho vychoda už dluhe měsice řiti, je třa zrobiť, až naraz pravi Poldek: „Ty, Lojzek, minule, než ti zebral slovo ze svojim frkem Erďa, si slibil, že nam dokažeš, jak maš dluhu tu svoju poměť. Tuš, cos chtěl řecť? Vykladej!“ Bo sem už měl tež dosť teho smutku, dal sem se do vypravjaňa. „Všeci dobře vitě, že Ostrava jako město ma v cele Evropě spřatelene města. V Rusku Volgograd, ve Velke Britanii Coventry, v Polsku Katovice, no a v Německu – vtedy vychodnim – Dražďany.

Jak to vidí stryk Lojzek

A jak už se občas staně, naša zakladni škola vtedy vyhrala jakusik socialisticku sutěž v ramci cele Ostravy. A bo naša osma třida se na tej vyhře podilala nejvic, jeli zme za odměnu do Dražďan. Radosti bylo! Ale znatě to, vtedy zme se učili enem česki a ruski a kurzy zapadnich jazykuv navštěvovali enem někeři. No a v naši třidě byl taki enem jeden – Jiřik se menoval, obratil sem se na našeho kamoša Jiřika s usměvem. Tuš zme na ňho spolihali. Až do chvile, kdy nas paru vyhlašenych třidnich lumpuv v Dražďanach zabludilo. Naščesti byl s nami i Jiřik. Co včil?! Sami uprostředka skoro milionoveho města! – Ja vim, že musime jeť autobusem na naměsti, a v nim je buď napisane nebo to nahlasa, jak se ta zastavka menuje! Musime do autobusa či aspoň na zastavku, kaj su jizdni řady a kaj budě to naměsti jako zastavka tež napisane, – snažil sem se panikařujicu partyju uklidniť. – No, ja, ale kaj je tudyk zastavka? Jiřik, umiš německi, tuš se kehosik zeptej! přikazal spolužak Laďa a Jiřik zastavil taku pohlednu mladu vymalovanu děvušku v kratkich šortkach, a podle něho plynnu němčinu se ji zeptal: Šuldigenzi, frojlajn, kaj je tu buzenhalter? – nědořek, bo mu frojlajn vrazila taku facku, že se malem svalil. Zustal jak opařeny: Dyť sem se zeptal spravně! Bus – to je přece jasne, halter je tež jasne – zastavka! Tuš čemu ta baňa?! pobekaval. – Asi ju urazilo to tvoji německe: kaj je! smjal sem se. A jak to dopadlo? Naščesti šel okolo chlop, co uměl česki a ten nam ukazal ni enem kaj je zastavka autobusa, ale řeknul nam aji, že buzenhalter znamena podprsenka! Takže Jiřik se ji vlastně ptal, kaj ma podprdu! Temu ta baňa!“ skončil sem spominku za smichu cele hospody. Až na Erďu! Ten enem lakonicky řeknul: „No, pamatujtě, že v připadě, že to ma štyry kola nebo kozy, tak su s tym dycky problemy!

Fajne, ni?!"                                                                            
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek               



"