Jako by se vrátil čas – do areálu historické šachty jelo na předválečných bicyklech v dobovém oblečení sto nadšenců.
Někdejší povrchový ekonom Dolu Vítězný únor Ivo Brázdil zamířil poslední srpnovou sobotu opět na šachtu na kole. Nikoliv jako dříve z Poruby na staré favoritce, nýbrž z opačné strany města z Hrabové a na ještě letitějším předválečném bicyklu. A spolu s ním stovka účastníků setkání Klubu českých velocipedistů (KČV).
Eska z roku 1938 ze šrotiště
„Praxi na hornické průmyslovce
jsem měl v přípravách
na Paskově. Pak jsem nastoupil
na Hubert a nakonec jsem
působil ve všech závodech
Vítězného února včetně Urxe
v Peřkovicích. Do práce jsem
jezdíval na kole z Poruby přes
kopec v Hošťálkovicích,
v létě pak někdy nazpátek
přes Hlučín, kde
jsem to měl i s koupáním
ve štěrkovně,“
vzpomínal
Brázdil.
Do petřkovického
hornického
skanzenu dorazil
na bicyklu značky
Eska z roku 1938.
„Koupil jsem ho za tisícovku
na šroťáku a další tisíce
do něj vrazil, aby vypadal k světu
a byl plně funkční,“ přiblížil s tím,
že s přestěhováním do Hrabové
se dal dohromady se zdejším klubem
milovníků historických kol.
Ten vznikl ještě za monarchie,
nyní působí celorepublikově.
„Dvakrát až třikrát ročně vyrazím
na spanilou jízdu. Patří
k tomu samozřejmě i dobové oblečení.
Kdyby nebylo takové horko,
vzal bych si na sebe sokolský
kroj,“ pokračoval velocipedista
v bílé košili s motýlkem,
na míru šitých
pumpkách a čepicí
bekovkou na hlavě.
Brázdil se ovšem
věnuje i moderní
cyklistice;
na kole s karbonovým
rámem
jezdí po horách.
Na šichty na Alexander, Zárubek či Paskov občas šlapával ze Staré Bělé i další účastník srazu velocipedistů, Vlastimil Filipský. „Jsem vyučenec pro OKD, razil jsem, kopal uhlí, štajgroval v rubání a končil jako plynoměřič,“ vysvětloval pod těžní věží na Landeku, kam přijel rovněž na předválečném bicyklu poskládaném z několika modelů.
Vysoká kola nešlo přehlédnout Nepřehlédnutelná byla skupina jezdců na vysokých velocipedech včetně čerstvé mistryně světa na jednu anglickou míli Áji Missbachové, a zejména Františka Janči, jehož syn David působí jako strojní zámečník v Důlním závodě 3. „Když jsem padal pod kopcem, všiml si toho snad každý. Na vysokém bicyklu se mi to stalo vícekrát,“ vysvětlil.
Janča přitom sedlal velociped značky HigBic od Josefa Zimovčáka, desetinásobného mistra v jízdě na historických vysokých kolech. „Sehnal jsem ho s velkým štěstím v aukci. A teď mám na kole osmičku, ulomenou půlku řídítek, jeden pedál i brzdu, já naštěstí zůstal celý,“ loučil se předčasně účastník akce s názvem Velocipedisté v Ostravě.
Radek Lukša