Hornictví u nás prochází náročným obdobím

Český horník je ohrožený druh, vždyť už teď se jich – náležitě kvalifkovaných – nedostává, tvrdí nový předseda ČBÚ Martin Štemberka.

Český báňský úřad zažil po necelých sedmi letech střídání na postu předsedy. Iva Pěgřímka, který odstoupil na konci loňského roku, nahradil dosavadní statutární náměstek Martin Štemberka. Člověkem na nejvyšší příčce tuzemské báňské legislativy se stal bývalý pracovník provozních i řídicích funkcí zejména v oblasti větrání, báňského záchranářství či bezpečnosti a hygieny práce v provozech OKD. Dali jsme mu proto slovo.

Jak vypadal první měsíc v pozici předsedy?
Upřímně řečeno stejně jako šest měsíců předešlých, kdy jsem byl funkcí předsedy pověřen. Takže vlastně pokračuji v práci. Jedna změna tady nicméně byla a ta se týká skutečně jen prvního měsíce. Obdržel jsem spoustu gratulací ke jmenování do funkce. Moc za ně děkuji. Nesmírně si jich vážím, protože obsahují srdečnost, upřímnost a podporu do další práce. Jmenování vládou a zmiňovaná blahopřání jsou pro mě potvrzením, že to, co se snažím dělat, dělám dobře.

S jakými plány jste nastupoval do funkce?
Po svém předchůdci jsem zdědil fungující úřad, v jehož vedení jsem navíc dlouho působil. Mým hlavním cílem proto bylo a nadále zůstává udržet vysokou odbornou úroveň i prestiž úřadu. Jsem přesvědčený, že není zapotřebí dělat žádnou revoluci ani ve stylu práce, ani v personálních otázkách. Některé změny jsem však přece jen udělal. Navenek snad nejsou tolik viditelné, ale z mého pohledu jsou potřebné pro další zlepšování naší činnosti. Nejvýznamnějším je zřízení samostatného oddělení výbušnin. Báňský úřad totiž už dávno nedozoruje pouze používání a výrobu výbušnin, ale také plní úkoly, které mají zabránit zneužívání těchto látek. Šíře dané problematiky si samostatný útvar rozhodně zasloužila.

Chystají se nějaké novinky v legislativě?
Ano. Vládě jsme předložili novelu zákona o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě upravující především uvádění výbušnin na trh. Vaše čtenáře však spíše bude zajímat, že parlamentu byla předložena také novela horního zákona, která má změnit způsob výběru úhrad z vydobytých nerostů. Nově by se výše platby neměla řídit tržbou a náklady těžaře, ale pouze množstvím vydobytého nerostu, jenž je majetkem státu. Spolu se změnou systému dojde také u většiny nerostů k asi dvojnásobnému zvýšení výše úhrad, přičemž ty se od devadesátých let v podstatě neměnily. Uvedené zvýšení by se nicméně nemělo dotknout černého uhlí.

Jak pohlížíte na situaci v českém hornictví?
Snažím se na ni hledět optimisticky, ale je to obtížné. Význam českého hornictví posledních let je dán hlavně dobýváním uhlí. Svědčí o tom počet zaměstnanců, výše těžby, ale i rozsah a význam činnosti na území, kde se provádí. Bohužel současný celosvětový trend v energetice preferující zavádění bezuhlíkatých technologií nedává právě uhelnému hornictví příliš velké naděje. Přesto myslím, že zásoby uhlí jsou jedním z našich reálných zdrojů k výrobě energie, který může ještě dlouho hrát roli při zajištění energetické bezpečnosti ČR. Odhadnout, jak se bude uhelné hornictví dále vyvíjet, však není lehké a ani si to netroufám. Hodně bude záležet na politickém a ekonomickém vývoji u nás i ve světě, ale také na tom, jak se nové situaci dokážou těžaři přizpůsobit. V ostatních odvětvích tuzemského hornictví vidím situaci mnohem lépe – to souvisí s poptávkou po těžených surovinách v důsledku ekonomického oživení.

S revírem OKD máte osobní zkušenosti?
Jistě. Závazek se šachtou jsem podepsal už v šestnácti na hornické průmyslovce, konkrétně to bylo s Armádou, kam jsem také po absolvování vysoké školy nastoupil. Vzhledem k tomu, že zde pracovali oba dědové i otec, šlo o jasnou volbu. Rád vzpomínám zejména na své působení na záchrance na Jan-Karlu či funkci vedoucího větrání na Doubravě. Znamenaly pro mě školu nejen hornictví, ale i života, z níž čerpám dodnes. Zkušenosti z druhé strany barikády mám zejména z doby, kdy jsem dělal zástupce předsedy ostravského obvodního báňského úřadu, ale pochopitelně mé zkušenosti pokračují i dnes, kdy jsem na úřadě v Praze. Je příjemné v průběhu času vidět zvyšující se úroveň bezpečnosti práce. Na druhou stranu je skličující zjištění, že v dole pořád umírají při práci lidé. Nejen proto, že se častokrát příroda ukáže být silnější než člověk, ale někdy i zcela zbytečně. Sebelepší úroveň bezpečnosti práce nezmůže nic proti lidské lehkovážnosti.

Stane se český horník ohroženým druhem?
Hornictví není obor, který by u nás zažíval rozkvět, a tak ani netáhne mladé k tomu, aby se mu vyučili nebo jej studovali. Tomu odpovídá nabídka škol. Vše navíc komplikuje obraz hornictví ve společnosti, kde je vnímáno ne jako obor, který společnost pomáhá rozvíjet, ale jako obor, který v uvozovkách jen škodí životnímu prostředí. V černouhelném hornictví pak má svůj vliv i špatná ekonomická situace oboru a s tím související obavy o jeho přežití. Přes všechna úskalí se domnívám, že hornictví má budoucnost. Historie i zdravý rozum ukazují, že bez surovin to nešlo, nejde a nepůjde. Navíc hornické dovednosti jsou žádány i v příbuzných oborech, například v podzemním stavitelství. Od manažerů dozorovaných fi rem rovněž často slýchám, že o kvalifi - kované lidi, tedy horníky, je velká nouze. Takže ano – český horník je ohroženým druhem, protože už teď se ho nedostává. Pokud bude chtít přežít, bude se muset, jako už tolikrát, přizpůsobit novým podmínkám.