Nastalo Na Upadnici obdobi velkich lučeni.
„Je to marne, leto je tu a je třa regenerovať
psychicke i fyzicke sily a ni furt vysedavať v
hospodě a dřistať o ničim!“ pravil filozoficky
Břetik a každemu z nas podal ruku. Před
hospodu stala jeho škodulka nacpana až
k prasknuťu jidlem, hadrami, spacakami,
stanem a hlavně dvumi vnukami s manželku.
A něsmim zapomenuť na dvě basy
ostravske dvanactki, kere Břetik skonzumuje
za tydiň. Dufa ale, že včil to budě měť
na delši dobu, bo o dovolene budě častějši
řidiť auto... „A kaj vlastně jedětě,“ zeptal se
bezelstně Jiřik, ale ja, Poldek a Jaryn zme
řvali smichem, bo zme dobře věděli, jakimi
tradičnimi perypetijami Břetik ze svoju
staru před dovolenu prošli. Břetik se beze
slova otočil, vlez do škodulky, zadymil a byl
fuč. Tuž zme museli Jiřikovi odpověděť my.
„Vubec bysem se nědivil, kdyby měl hned
tu za rohem karambol. Bo esli se kvuliva
tobě spoměl na planovani letošni dovolene,
tuš musel dostať třas. Oni totiž s tu jeho
jako tradičně prolezli mapy celeho Česka,
palcem procestovali středni aji jižni Čechy
a když byli fyzicki, ale hlavně psychicki tymi
představami schvaceni, pravila tradičně
jeho draha polovička: ,Břetiku, jedem na
Slovač do teho našeho kempa u Trenčina!’
A bylo vystarane! Břetik, kery se těšil na
Prahu a Karlštejn, mavnul enem rezignovaně
ruku a šel do banki měniť eura,“ vysvětlil
sem Jiřikovi.
Jak to vidí stryk Lojzek
Fajne, ni?!"
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek