Nastalo Na Upadnici obdobi velkich lučeni.
„Je to marne, leto je tu a je třa regenerovať
psychicke i fyzicke sily a ni furt vysedavať v
hospodě a dřistať o ničim!“ pravil filozoficky
Břetik a každemu z nas podal ruku. Před
hospodu stala jeho škodulka nacpana až
k prasknuťu jidlem, hadrami, spacakami,
stanem a hlavně dvumi vnukami s manželku.
A něsmim zapomenuť na dvě basy
ostravske dvanactki, kere Břetik skonzumuje
za tydiň. Dufa ale, že včil to budě měť
na delši dobu, bo o dovolene budě častějši
řidiť auto... „A kaj vlastně jedětě,“ zeptal se
bezelstně Jiřik, ale ja, Poldek a Jaryn zme
řvali smichem, bo zme dobře věděli, jakimi
tradičnimi perypetijami Břetik ze svoju
staru před dovolenu prošli. Břetik se beze
slova otočil, vlez do škodulky, zadymil a byl
fuč. Tuž zme museli Jiřikovi odpověděť my.
„Vubec bysem se nědivil, kdyby měl hned
tu za rohem karambol. Bo esli se kvuliva
tobě spoměl na planovani letošni dovolene,
tuš musel dostať třas. Oni totiž s tu jeho
jako tradičně prolezli mapy celeho Česka,
palcem procestovali středni aji jižni Čechy
a když byli fyzicki, ale hlavně psychicki tymi
představami schvaceni, pravila tradičně
jeho draha polovička: ,Břetiku, jedem na
Slovač do teho našeho kempa u Trenčina!’
A bylo vystarane! Břetik, kery se těšil na
Prahu a Karlštejn, mavnul enem rezignovaně
ruku a šel do banki měniť eura,“ vysvětlil
sem Jiřikovi.
Jak to vidí stryk Lojzek
„No, ja se myslim, že až se jedě kaj chce, budě mět stejnak dovolenu v našich zeměpisnych šiřkach na guvno! Bo počasi něma byť včil v srpnu nijak zvlášť těple. Že zme se pry těplo vybrali v červeňcu! Kdyby něbyl taki škrt, moch jěť s vnučatami pozdějši a do Řecka ku mořu,“ prorokoval Poldek. „Fuj! Jak mu možeš přať take hnusy!? A navíc loni byl v Italii a rok předtym tež!“ ozval se Jaryn. „Pravily rosnički v televizi, že právě včil maju zas piznuť ve dne obrovske vedřiny a v noci hřibove dešče,“ tvrdil, a ja sem Poldka ubezpečil, že to Jaryn musi věděť naprosto přesně, bo za dva dni jedě znova aji on na svoju druhu, i když včil už kratší dovolenu. „A hadej kaj!?“ ptal sem se Poldka: „Na Valachy za hřibami!“ zařval Jaryn a potym mi potichučki pravil: „Až přijedu, připrav se na hřibove jatki!“ Ale zaslechnul to aji Erďa a hned reagoval: „Di do řiti, z jatkami. Dyť je sucho jak v pekle. Z čeho maju ty hřiby rosť? Ale tyn znatě? To raz jeden holubjař poprosil kamoša co jel na dovolenu do Francie, až mu vezme s sebu poštovniho holuba a vypusti ho v dohodnutu dobu, aby moch zistiť, za jak dluho přileti dom. Svazal holubovi křidla, aby neufrknul, přidal potřebne glejty, aby ptaka pustili přes hranice, a těšil se, až přileti. Čekal tydiň, měsic, ale holub nikaj. Už se smiřil s tym, že ho ulovil dravec, když se po pul roku holub objevil na dvorku. Měl furt svazane křidla, tak přišel dom pěšky!Fajne, ni?!"
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek