Arnošt Felkl se pohybuje ve světě havířiny od svých patnácti let, kdy nastoupil do učení na vrtače-geologa, razil však i pražské metro či hloubil libyjské studny.
Arnoštu Felklovi pomalu, ale jistě táhne na osmdesátku. Nicméně zaskočit záludnou otázkou z oblasti hornictví se jako průvodce v areálu historického Dolu Anselm v Landek Parku hned tak nenechá. Vždyť kromě zdejší jámy během své aktivní kariéry profáral dalších pětačtyřicet šachet ostravsko-karvinského revíru!
„Pocházím z Vysočiny a s rodinou
jsme se na Ostravsko přestěhovali
v roce 1950. Kdo hádá, že kvůli práci,
má pravdu. Táta chodíval z našeho
finského domku v Ludgeřovicích
na šachtu Lidice, dříve Oskar, kde fáral
na čelbách,“ vzpomínal Felkl. Sám přišel
do osobního kontaktu s havířinou
ve třiapadesátém roce na Hornickém
učilišti číslo 6 v Šumbarku (Havířov
tenkrát ještě neexistoval) ve dvouletém
oboru Vrtač-geolog.
„Uhelný průzkum prováděl takzvanou
geologickou dorozvědku celé
Hornoslezské uhelné pánve. Bylo nás
zapotřebí. Vrtali jsme ve Stonavě,
Loukách, Žukově, ale i jižní oblasti
revíru, v Paskově, Staříči nebo
Sviadnově. I vojnu jsem prodělal u vrtné
soupravy – v uniformě technického
praporu,“ líčil jeden z nejstarších
v třicítce průvodců na Landeku.
Křest v rubání prodělal Felkl na Vítězném únoru v úseku vedeném Josefem Valníčkem, který se později stal jedním z generálních ředitelů OKD. „Zaváděl jsem sovětský řetězový kombajn Kyrovec v prvním mechanizovaném rubání v ostravských šachtách, rovněž jsem ho nějakou dobu obsluhoval. Poté mě vzali do mechanizační čety pro rozvoj těžby v ostravské části revíru, kde se do té doby kopalo až 92 % uhlí ručně. U té jsem zůstal až do první poloviny 80. let, vedl ji a fáral na všech jámách revíru při instalaci nových kombajnů, pluhů, škrabáků a mechanizovaných výztuží. Školili jsme se v SSSR, NSR nebo Polsku,“ upřesnil. Další zkušenosti, které nyní zužitkovává v kontaktu s návštěvníky Landek Parku, získával ve funkcích v dolech Paskov a Staříč, ale i při ražbě trasy Ametra v Praze či dvou letech u hydrogeologů vrtajících studny v poušti v Libyi. Felkla znají i zaměstnanci OKD jako lektora ve vzdělávacích střediscích, kde působí od roku 1975.
„Na průvodce mě zlákali nedávno, byť jsem stál u samotných začátků tehdejšího Hornického muzea OKD na Landeku,“ podotkl s tím, že návštěvníky seznamuje hlavně s nejatraktivnější částí expozice. Tedy tou začínající na ohlubni, pokračující v těžní kleci a vrcholící prohlídkou podzemních prostor. Kromě odpovědí na obligátní dotazy (nejčastější – jak hluboko se fárá a jak rychle klec jede) neopomíná zdůrazňovat potřebu větrání jako základu spolehlivého chodu dolu či nutnost kolegiality horníků při společném díle.