Život mě baví.

Autor: Marie Szottková - Bergerová <(at)>, Téma: Povídky, Vydáno dne: 17. 03. 2015

---

(povídka)

„Už mne ten život nebaví“, ulevila si zlostně paní Volná.

Nejraději by praštila pěstí do stolu, ale musela s tím počkat až do návratu domů. Stála totiž u hrobu svého nebožtíka, milovaného manžela Ferdinanda, kde ji čekalo nemilé překvapení.

Kovový plůtek ohraničující rov, vzácná kovářská práce ze železa, zmizel. Ztratila se i vysoká tepaná váza z náhrobku. Zloději dokonce ukradli i mramorového holoubka naříkajícího nad smrtí družky a zašlápli do hlíny čerstvě vysazené macešky.

„Ferdinande, Ferdáčku“, naříkala paní Volná, střídavě hleděla na zpustošený hrob a střídavě na zlatý nápis na pomníku, který jediný se nedal odcizit a tak to řádění přežil. Potom, aniž by ztrácela čas vyprávěním novinek nebožtíkovi, jak to bylo jejím zvykem každý pátek v týdnu po celých pět let, co ovdověla, poopravila si na hlavě klobouk a zamířila na hřbitovní zprávu, aby oznámila rozsah škody.

     Když jí tamní úřednice klidně a důrazně zopakovala, že se stala obětí vandalů stejně jako mnoho dalších pozůstalých, a že je věc v příslušném šetření, nazvala paní Volná zvýšeným hlasem ono šetření jen dalším šlendriánem celé dnešní politiky a společnosti, hřbitovní zprávu nevyjímaje. Potom s důkladným prásknutím dveří opustila vylekanou úřednici i kancelář. Krajně rozrušena usedla do svého zaparkovaného auta v touze co nejdříve být z dosahu katastrofy.

Ale zdálo se, že malérům toho dne ještě není konec. Při výjezdu z parkoviště přehlédla auto vyjíždějící zároveň z vedlejší cesty, nedala řidiči přednost, která mu náležela a bočním nárazem promáčkla blatník jeho vozu. Střetem plechu o plech a nepříjemným zvukem úderu paní Volná nadobro ztuhla. Zůstala sedět nedobrovolně v zaparkovaném autě a vyděšeně pozorovala staršího muže, který vystoupil z druhého vozu, jak prohlíží rozsah škody.

Konečně i ona opustila auto a pomalu se blížila k poškozenému vozu. Byla rozrušena, v ústech sucho, v rukou třes, upadla jí kabelka a v levém koutku oka se ohlásil nepříjemný tik. Veškerá dosavadní bojovnost se přetavila ve strach: „Co teď?“

Muž dokončil kontrolu vozu a vzhlédl.

Paní Volná zahájila konverzaci tím, že se představila. „Jsem Volná“, řekla přiškrceným hlasem.
„Žertujete?! Co je mi po tom, jestli jste-li volná, či ne“, zlobně zareagoval ten člověk.
„Emilie Volná“, upřesnila a pomalu se jí vracela do tváře barva.
Muž se omluvil, několika sporými větami zhodnotil vzniklou situaci, podal jí svou vizitku, opsal si potřebné údaje z jejího technického průkazu a s odkazem na svého právníka odjel.
Kdyby měla později toho člověka popsat, nedokázala by to.
Jakžtakž dojela domu.
Vytáhla láhev brendy ukrytou za nočním stolkem a důkladně si lokla.
Jednou, dvakrát. Tolik by se chtěla někomu svěřit. Poradit se. Ale s kým?
„Vlastně nemám nikoho“, poplakávala lítostivě, „Ferdinand na hřbitově, kamarádky by spíše zajímala komplikovaná operace páteře nebo výměna kolenního kloubu než oprava blatníku auta. A dcera Alice? Od té doby co se provdala pod svou úroveň, kdy jako profesorka matematiky a deskriptivy na gymnáziu si vzala učitele na prvním stupni základní školy, je zcela pod vlivem toho burana. Z domu bez něj nevytáhne paty a já k nim také chodím zřídka. Sotva se tam objevím, odchází můj zeť pryč. Že prý má práci!! Měla jsem jen tebe, Ferdáčku“, naříkala paní Emilie „teď mám ke konverzaci a zábavě jen počítač a internet. Ale jak mne má internet pohladit nebo držet za ruku než usnu, chodit se mnou na procházky, do divadla, do kina. Málo jsme si užili společného důchodu, chybíš mi, už mne život nebaví“, šeptala v slzách paní Emilie, než jí milosrdný spánek zavřel víčka.

Když ráno hledala v kabelce prášky proti bolení hlavy, vylovila vizitku.

Antonín KRÁL

Rázem se jí vrátila situace včerejšího odpoledne, a když se dva dny nikdo neozval, váhavě vytočila číslo telefonu sama. Pan král se choval skutečně v souladu se svým jménem. Vysvětlil paní Emilii, že jeho právník situaci vyřešil a sám jí navrhl společnou schůzku. Pro jistotu pro paní Volnou přijede sám, řekl, auto už bude opravené, dodal.

Těch schůzek bylo čím dál více. Po dořešení situace s nabouraným autem se našly další a další důvody pro společná setkání, obapolné zájmy v literatuře, shodný výběr repertoáru v divadle, kině, výlety do přírody a konečně návštěva příbuzných. Když při jedné z návštěv u dcery Alice vyhrál pan učitel 1.stupně základní školy nad penzionovaným ředitelem učiliště panem Antonínem Králem partii šachu, řekla si paní Emilie Volná, která už teď tak zcela volná nebyla – „Život mne baví“.

Marie Szottková - Bergerová,
kronikářka Klubu přátel Hornického muzea pob. Havířov.

Tato povídka získala 1.cenu v celostátní literární soutěži seniorů v červnu 2014 v Lysé nad Labem.