Jaki budě Mikulaš?

Autor: Redakce Horník <marek.sibrt(at)okd.cz>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 07. 12. 2014

V ponděli zme se Na Upadnici starali, co zrobime letos pro děcka na Mikulaša. „Lojzek ma dva vnučata, Břetik a Jaryn tež, no tuš je třa cosik zrobiť,“ pravil bezdětny stary mladenec Jiřik. „A jak by ses to představoval?“ zeptal sem se ho. „No pojčame se z divadla kostymy čerta, Mikulaša a anděla, šak tam ešče maš furt tu znamu, ni?! Vy dědci nam datě na darki, nebo se ich sami kupitě, a pujdem děcka strašiť! Němluv mi, že něviš, jak se to robi?“ hanlivo mi pravil. „Jak se co robi, to vim, ale kdo se do tych kostymuv převleče? My za svojimi děckami němožeme, bo nas poznaju po čuchu, a převlikať se před každymi dveřami je tež uvalene! To musiš uznať aji ty!“ namitnul sem a z Jiřika se skorem začalo kuřiť, jak urputně přemyšlal. „Mam to! Zrobime to tajak loni: za Mikulaša pujdě Poldek, bo ma skorem dva metry, za čerta idu ja, bo umim nejlepši z vas strašiť, a za anděla pujdě zas Antek,“ vysypal ze sebe a poručil se velku zelenu. Kopnul ju do sebe ze slovami, že když se sam něpochvali, nikdo to za ňho nězrobi. „Něvim, něvim!? Viš jak Antkuv anděl dopadnul!? Viš, co dycki dokaže zrobiť, jak se enem trochu připije!?! Když už to musí byť, měl by isť spíše za čerta...,“ namitnul sem. „Šak se enem spomnitě, jak to dopadlo loni. Vtedy zme měli z mojim synkem a jeho dvumi děckami obrovske ščesti, že stě šli ku nam prvni.

Jak to vidí stryk Lojzek

Všecko tak bylo fajně: děcka nejdřiv řvaly, třepaly se, potym vykoktaly po basničce a když dostaly hračky a kokinka, aji se začaly smjať. Tuš sem tym třem „svatym“ nalel do každe nohy po slivovici a vyprovodil je. Enemže, to sem neměl robiť. Myslim to s tu slivovicu. Bo jak včil všeci dobře vitě, naleli vam všudě, kaj stě šli strašiť děcka. A v paru připadach nězustalo enem u dvuch pulek, ale byly aji tři a do teho jakesik to pivo z flaški! Dokoňca stě vlezli aji k uplně cizim luďam, kaj stě vysloveně škemrali o gořalku! Anděl Antek se tak spral, že jezdil autobusem z konečne na konečnu a když ho chtěl šofer z voza vyhodiť, tak se zakuckal a poblul ho! Sice ni moc, ale tak trochu na ňho přeci enem pluvnul. Když mu řidič nadal do prasat, tak na ňho zařval, až pry se rači podiva un na sebe, jak vypada, ale naščesti hned zmiznul ve tmě, tak se mu nic važneho něstalo. Jak ale trefil dom, to nam dovčil není schopny řecť, co?!“ otočil sem se na Antka. Ten enem uhnul očami, ale Jiřik to vzal zaňho a okřiknul mě: „Starej se o svoju opicu a něser se nam do režije Mikulaša!“ Tak sem enem pokival hlavu, vytahnul z portmonki pětistovku, až tedy kupja mojim vnukam jakusik tu hračku a čokoladu, dal se ešče jedno pivo a včil enem čekam na tyn patek… Ale než zme se rozešli, ozval se ešče Erďa: „To stoji osprchovany nahy chlop před zrcadlem a pta se: Zrcadlo, zrcadlo, kdo má největšího čuráka na světě? – ,Jááá!, ozve se jeho roba z kuchyně.

Fajne, ni?!"                                                                           
Tuž Zdař buh, vaš Lojzek