Výtah z přednášky autorů, přednesené v Kulturním domě v Petřkovicích 6. listopadu 2012.
Archiv VŠB-TU Ostrava soustřeďuje ve svých fondech nejen dokumentaci úřední povahy, ale zároveň vytváří v součinnosti s pamětníky, rodinnými příslušníky a spolupracovníky osobností dlouhodobě působících na vysoké škole soubory vzpomínek a osobních fondů pedagogů. Takové zachycení historie vědních oborů a samotné vysoké školy představuje jedinečný pohled a je cenným heuristickým pramenem. Setkání s členy Klubu přátel hornického muzea v Ostravě je pro nás milou příležitostí k představení vzpomínek a zároveň ke konfrontaci s pohledem zasvěceného auditora, které vystudovala v různém období Vysokou školu báňskou v Ostravě. První setkání bylo věnováno počátkům Hornické fakulty VŠB v Ostravě, toto druhé setkání se zabývá prvními lety Hutnické fakulty VŠB v Ostravě. začátkem studijního roku 1945/1946 povolalo Ministerstvo školství a národní osvěty jen dva řádné profesory, a to Alexandra Iljiče Glazunova (metalografie, elektrometalurgie a fyzikální chemie) a Josefa Hummela (kovohutnictví). Musel se respektovat dekret prezidenta republiky E. Beneše z 8. září 1945 o přeložení VŠB z Příbrami do Ostravy, což znamenalo zásadní rozhodnutí pro další vývoj dané vysoké školy. Jen zčásti se potvrdil předpoklad, že doly a hutě jsou samy o sobě pro posluchače výhodou.
Právě podniky těžkého průmyslu plnily důležité výrobní úkoly a zajišťování pomoci studentům nebylo jistě prioritní. Odborné praxe, exkurze, konzultace a vedení diplomových prací zajišťovali především bývalí absolventi VŠB v Příbrami, kteří působili na VŠB ve značném měřítku jako externí pedagogové. Bylo velmi důležité, že již prošli průmyslovou praxí, a to mnohdy přímo v ostravském regionu a později se stali řádnými profesory. Lze uvést příklady četných významných odborníků, kteří tímto způsobem prokázali svůj vztah k alma mater a pozitivně ovlivnili výuku hutnického a hornického odboru. Z generace inženýrů - budoucích profesorů hutnických oborů, která získala vzdělání na VŠB v Příbrami a pracovala již v období První republiky v rámci Ostravska, lze uvést řadu příkladů. Josef Kašpar byl prvním českým inženýrem, který od roku 1925 začal pracovat v nové ocelárně Vítkovického horního a hutního těžířstva. Po válce byl pověřen řízením nové ocelárny a válcovny Vítkovicích železáren. V roce 1955 přešel jako řádný profesor ocelářství na Hutnickou fakultu VŠB. Josef Teindl pracoval od roku 1938 v Báňské a hutní společnosti ve Válcovnách plechu Karlovy huti v Lískovci u Frýdku. Po válce se stal ředitelem daného podniku a od roku 1951 působil na Hutnické fakultě VŠB jako profesor nauky o kovech. Jindřich Šárek měl rozsáhlou provozní praxi od roku 1915 v Pražské železářské společnosti v Králově Dvoře. Po roce 1945 pracoval jako náměstek podnikového ředitele Vítkovicích železáren a v roce 1952 byl jmenován profesorem hutnictví. Významná byla úloha Vladimíra Zedníka, který vedl v letech 1945 - 1947 výzkumné ústavy Vítkovických železáren a dal je plně k dispozici odborníkům VŠB. Na Hutnické fakultě VŠB začal působit v roce 1947 jako profesor metalurgické technologie.
Dlouhodobá provozní praxe, znalost technických problémů dolů a hutí a bezprostřední zkušenosti z použití nově zaváděných technologií byly vedle odborných znalostí cennou devizou přednášek daných profesorů, na což vzpomínají po letech s respektem jejich bývalí studenti. Z charakteru dané vysoké školy vyplývala přímá provázanost jejího výzkumu s průmyslovou praxí. Tito pedagogové zařazovali do svých přednášek poznatky z nejnovější technologie, kterou řešili v provozní praxi. Řada pedagogů VŠB byla studenty ceněna nejenom na základě své odborné erudice, ale zároveň životního postoje, který měl pro nastupující generaci mladých inženýrů formativní význam. Předávání tvůrčího zaujetí a morálních kvalit je dlouhodobě ovlivnilo. I na základě archivních materiálů lze dokumentovat, že vztah studenta a pedagoga v rovině odborné a lidské se stal celoživotní hodnotou.
Studenti si u svých profesorů vážili nejen odborných zkušeností, které jim jejich pedagogové předávali, ale rovněž charakterových vlastností, jež pro mnohé znamenaly životní příklad. Nemalou měrou je ovlivňovala celková kultivovanost, a to zejména vztah k hudbě, umění a literatuře. Tyto uvedené skutečnosti lze doložit na základě natočených vzpomínek bývalých studentů VŠB v Ostravě, kteří se svými pedagogy udržovali celoživotní kontakt, což lze dokumentovat zejména vztahem Vladimíra Číhala vůči Josefu Teindlovi a Františka Havlíčka vůči Josefu Přibylovi. V dané situaci je nutné zdůraznit formativní význam vysokoškolského studia, v jehož průběhu předávání tvůrčího zaujetí a morálních postojů mnohé generace mladých inženýrů dlouhodobě ovlivnilo a vytvořilo tak zároveň jejich mnohaleté pouto k alma mater. Pedagogové byli zváni na sjezdy absolventů a s odstupem let jako by se zmenšoval generační odstup a vzájemný lidský vztah se proto prohloubil, ovšem úcta a respekt zůstaly, o čemž svědčí i vzájemná korespondence. Rovněž i u hutnických oborů je patrná dlouhodobá kontinuita setkávání jejich absolventů. Nejstarší z nich, kteří začali studovat ještě v Příbrami, se scházeli až do roku 2003 v daném městě, přestože od jejich posledního akademického příbramského roku uplynulo čtyřiašedesát let. Také absolventi Hutnické fakulty VŠB v Ostravě z roku 1955 se se svými pedagogy scházeli na pravidelných sjezdech čtyřicet pět let, a to v období let 1965-2010.
Setkání se členy Klubu přátel hornického muzea v Ostravě v listopadu 2012 je věnováno vzpomínkám Prof. Ing. Vladimíra Číhala, DrSc., a Prof. Ing. Františka Havlíčka, CSc., kteří s úctou a v dobrém vzpomínají na svou alma mater-VŠB v Ostravě a dokumentu z návštěvy bývalých studentů VŠB v Příbrami v Hornickém muzeu v Ostravě v roce 1999.
Jindra Biolková,