Po čem to vlastně všichni tady šlapeme?

Autor: Redakce Horník <josef.lys(at)okd.cz>, Téma: Horník, Zdroj: Jan Kostruch, Vydáno dne: 13. 10. 2009

Turisté

Území ostravsko-karvinského uhelného revíru a jeho širokého okolí je z hlediska čtvrtohorní historie nesmírně zajímavé

Uhlonosný karbonský útvar v centrální části revíru, kde se uhlí těžilo více než 200 let, byl díky této těžbě už dlouho dokonale prozkoumán a zmapován. To už ale neplatilo o jeho čtvrtohorním pokryvu.

I proto počátkem 50. let minulého století zahájil Ústřední ústav geologický (ÚÚG) základní výzkum geologicky nejmladších vrstev, tedy čtvrtohor čili kvartéru. Výsledky této práce, při níž byly využity i údaje získané při vrtech prováděných stavebními či projektovými organizacemi pro stanovení únosnosti základových půd, byly shrnuty v jedinečné publikaci kolektivu autorů s názvem Kvartér Ostravska a Moravské brány.

     Území ostravsko-karvinského uhelného revíru a jeho širokého okolí od Českého Těšína a Opavy až po Přerov je z hlediska čtvrtohorní historie nesmírně zajímavé tím, že ve druhé a třetí době ledové bylo pokryto ledovcem. Sunul se sem ze Skandinávie a přinesl s sebou spoustu různorodého materiálu. Jedná se zejména o různé hlíny, písky a štěrky s obsahem valounků až balvanů, švédské červené žuly rapakivi, pazourkových pecek z baltského pobřežního křídového útvaru či kousků hnědého uhlí z území dnešního Polska. Největší mocnost těchto nánosů byla naměřena v blízkosti bývalého Dolu Hedvika v Petřvaldě, kde dosahovala 40 metrů.

Ledovec se díky své mocnosti okolo 400 metrů mohl pohybovat od Baltu směrem k jihu do nadmořské výšky okolo 300 metrů. Jeho čelo zůstalo stát sotva pár kilometrů před rozvodím Dunaj – Odra v prostoru cihelny v Polomi u Hranic. Poté začal tát a ustupovat zpět směrem k severu. Protože vlastně „klesal“, zůstávalo za jeho čelem velké jezero, jehož vody si našly cestu do řeky Bečvy na území dnešní vsi Poruba u Hustopečí, v tak zvané Porubské bráně.

Teplé meziledovcové období mezi druhou a třetí dobou ledovou, které trvalo několik desítek tisíciletí, se vyznačovalo velkým rozvojem rostlinstva. Vznikaly rozlehlé mokřady o rozloze stovek kilometrů čtverečních, jimž dnes říkáme souhrnně Stonavské jezero. Výška usazené organické hmoty tu dnes dosahuje čtyři metry. Při utváření současné konfi gurace terénu byla tato vrstva proťata na několika místech vznikajícím údolím. Občané tyto usazeniny používali v zahrádkách jako hnojivo. Vyskytují se – jen namátkou – v údolí Petřvaldské stružky v místě zvaném Bužkovec, ve Stonavě na svahu Křivého dolu, v Horní Suché a jinde.

Domnívám se, že by stálo za to prozkoumat tento substrát i z hlediska biologických vlastností, zda by nebyl vhodný pro zábaly při léčbě kloubových a svalových onemocnění. Mohl by být využíván třeba v Lázních Darkov nebo v jiném léčebném zařízení. Horizont výskytu těchto organických materiálů je přesně zachycen v sondách, které byly odvrtány při výstavbě dolů 9. květen, ČSM, Dukla, Julius Fučík, 1. máj a dalších. Výsledky těchto vrtů jsou uloženy v souladu s tehdejšími zákony v archívu Geofondu ČR v Praze.

V poslední, čtvrté době ledové už ledovec na naše území nezasahoval. Přesto byla tato oblast pokryta několika metry naváté vápnité spraše, do níž se postupně zařezávala dnešní síť vodotečí. Tyto spraše, působením zdejšího vlhkého klimatu už odvápněné, sloužily a slouží dodnes jako materiál pro výrobu cihel a střešních tašek. Je to další z bohatství, které nám zde v dávných dobách příroda uložila a po nichž dnes šlapeme.

Jan Kostruch