JAK PŘIŠEL ŠTĚPÁN O ZUBY

Autor: Rudolf Polák <polak_rudolf(at)volny.cz>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 11. 05. 2008

rubániV roce 1957 v únoru jsem ukončil kurz nadkopních. Vedení podniku mně přidělilo fárat na závodě Šalamouna, kde jsem předtím již odpracoval několik let. Fáral jsem pracoviště ve sloji Narcisa a přípravu tohoto rubání.

Jednou při příchodu na denní směnu mi vedoucí úseku Josef Granečný sdělil, že od příštího dne bude obsazeno zmáhání, a proto na dnešní denní směně mám pro osádku zajistit materiál výztuž a kulatinu. Materiál je tam dopravován svážnou po počvě v pontonové nádobě tažené lanem na vrátku. Věděl jsem, že lano na horním vrátku je opotřebované a je zapotřebí je vyměnit. Upozornil jsem na to vedoucího, ale ten mi odpověděl: „Neboj se, zítra ráno je vyměníme. Ale řekni dopravářům, těm starým harcovníkům, ať s materiálem nahoru nejedou, abych je nemusel sbírat po svážné."

Jdu na chodbu a vidím, že u zdi na obvyklém místě sedí trojice zkušených „starých" havířů jmenovci Arnošt a Štěpán Volní (bývalí rubáňoví) a překopář Čeněk Folta. Jako předáka uznávali Arnošta. Všichni tři byli velmi pracovití, ale málokdy chyběli u nějaké legrace. Sdělil jsem jim, že jsou mi přiděleni na celou směnu. Seznámil jsem je s úkolem i s upozorněním vedoucího úseku a všiml jsem si předákova šibalského úsměvu. „Chlapi, to je vážná věc. Včera jsem se na to lano díval a sám se bojím, aby vydřzelo. Profárám rychle pracoviště v Narcisu a pomocné práce a hned přijdu za vámi."

Tak se také stalo, ale něco mne k těm starým fachmanům stále táhlo. Spěchal jsem. Když jsem se blížil k patě svážné, pozoroval jsem, že se v tom místě nějak podivně míhají havířská světla. Strnul jsem a málem mi vlasy na hlavě nadzvedly přilbu.

Přicházím blíže a vidím převrácený ponton, rozházenou kulatinu a výztuž a všichni tři dopraváři něco usilovně hledají. Konečně si mne předák povšiml a kráčí mi naproti. „Že jste jeli nahoru pontonem, vy staří... a naložili jste do nádoby všechen materiál?" uhodím na ně a předák provinile přikyvuje hlavou. „Stalo se něco a co pořád hledáte," ptám se už mírněji. „Když jsme byli už deset metrů pod vrchem," pomalu vysvětluje provinilec „v tým větším úkloně, tak se lano urvalo a my sme jeli s pontonem jak na saňách dolů. Tu kusek od spodku ponton na cosi narazil, dostal smyk a my sme z něho vyletěli aji s materiálem. Nic se nám nestalo, enem Štěpán... no Štěpánovi při tým nárazu vyletěly z huby zuby a my jich nemožeme najít."

Napětí ze mne spadlo, oddechl jsem si a nechal jsem přivolat oba další výtečníky. „Co mám s vámi udělat, mám vás, staré harcovníky, jak vás nazval vedoucí, mám vás nechat potrestat a ohlásit to? Byli byste všem pro smích." Trojice ani nedutá. Já jsem se také odmlčel a po několika minutách předák Arnošt se skloněnou hlavou mne žádá: „Štajgerku, víme, co sme zrobili, chtěl bych vás poprosit, neřikajtě to nikemu." A opět ticho. Všichni tři čekají, co já na to. Přikazuji klidným hlasem: „Vy dva Volní naložte ten materiál do pontonu a já s Čeňkem půjdu nahoru."

Po vyfárání v kanceláři zapisuji do raportní knihy hlášení. Z vedlejší kanceláře přichází zástupce vedoucího a ptá se, je-li materiál pro zmáhání nachystán. „Je, mají tam všechno," odpovídám a pokračuji v psaní. Nevím, jestli jsem se červenal. Zástupce po chvíli odchází.

Druhý den při fárání u harcovníků na chvíli usedám a chlapi už jsou výřečnější. Štěpán se dává do vyprávění: „Pod šachtu a v kupelu sem na nikeho nemluvil. Dycky se stavuju na jedno či dvě pivka v hospodě u Fajkoša, musel sem si to odřeknut. Nejhorší bylo, když moja nechtěla věřit, co se mi stalo. Musel sem ju uprosit, aby to v kolonii ženským neříkala. Ona na to, že se možeme dohodnut pod podmínku, že celý měsíc budu chodit po směně z šachty domů a aby to tak nebolelo, že mi k obědu od Fajkoša dycky ty dvě čepované v baňce donese. V nedělu po obědě si na to pivko možu zajiť, ale ona mama pujdě se mnu."

Štěpán to vydřzel. Za tři týdny pozoruji změnu. Štěpánovi se při úsměvu objevují v ústech nové bílé zuby.

Nikomu jsem nic neřekl. Teď už to mohu napsat. Každý z trojice měl tehdy přes 50 let a od té doby uplynula skoro další padesátka. Vzpomínám na ně rád. Oni byli veselí a hlavně pracovití havíři. Nakonec je pravda, že vina asi nebyla jen na jejich straně.