Karviná měla svou Hlubinu
Autor: Libor Vidlička <vidlicka.libor(at)klikni.cz>, Téma: Historie, Vydáno dne: 18. 04. 2008Po jámách Jindřich, Františka a Jan Karel zbývá zasadit do mozaiky těžařského impéria Larisch-Mönnichů na území Karviné poslední kamínek, či spíše uhlík.
Hrabě Johann opojený zisky z dolování, nechal od roku 1867 své inženýry a dělníky hloubit jámu Hlavní, o čtyři roky později pak jámu Tiefbauschacht (Hlubina). Název odvodili, jak jinak, od očekávané hloubky. V důlním poli Larischové už od třicátých let těžili z mělkých jam Strojové, Glückhilf a Pětky.
Hlubinské uhlí nemělo nouzi o odbyt a navíc se rychle dostávalo k zákazníkům. Dříve opomíjené Těšínsko vydělalo na stavbě Severní dráhy Ferdinandovy z Vídně do Bohumína (1847). Cestu uhlí z Doubravy, Petřvaldu i Karviné do nových odbytišť naplno otevřelo prodloužení montánní železnice z Ostravy do Karviné a spojení s Těšínem na trase Košicko-bohumínské dráhy (1869-70). Hlubina ležela jen pár set metrů jižně od důležité trati. Závodní vlečky ji spojovaly se stanicemi v Karviné a Doubravě.
Na začátku devadesátých let 19. století čekala prosperující Larischovy doly první vážná zkouška. O katastrofě z 14. června 1894, která postihla podzemím propojené hraběcí jámy Františka, Jan a Hlubina, už byla řeč. Jen připomeňme, že série výbuchů metanu a požárů si vyžádala životy 235 horníků. Okolnosti tragédie řešili až ve vídeňském Říšském sněmu. Opatření se promítla mimo jiné do personálního posílení Horních úřadů a zpřísněné dozorčí služby.
Pravidelný provoz začal v jámě Hlubina až před Vánocemi 1894. K objemům původní těžby se horníci dostali až v závěru století. Majitel v dalších letech masivně investoval do modernizace provozu. Hlubina se mohla pyšnit instalací v revíru prvního opravdu efektivního elektrického těžního stroje Ilgner o výkonu 515 kW. V letech první světové války si udržovala pozici nejvýkonnějšího podniku (přes 350 tis. tun v roce 1916) Larisch-Mönnichových kamenouhelných závodů a koksovny.
V meziválečném období první čs. republiky se těžířstvo pevně usadilo mezi hlavními hráči na trhu s uhlí v OKR. Hlubina dávala obživu až osmi stovkám zaměstnanců. Díky bydlení v typických hornických koloniích to neměli do práce daleko. V karvinských osadách Pohraniční a Granerově žilo v sedmi desítkách domů na dvanáct set obyvatel.
Nejprve krátká polská a pak německá okupace (1938-45) přinesla eskalaci produkce všech šachet karvinské dílčí pánve. Těžařstva z OKR, většinou v područí říšského koncernu Hermann Göring Werke, se v závěru války stala strategickými dodavateli uhlí a koksu pro hitlerovské Německo. Jáma Hlubina dosáhla své historicky rekordní těžby (600 500 tun, 1269 zaměstnanců) právě v roce 1943.
Jako znárodněný důl přišla Hlubina definitivně o svou samostatnost v roce 1951. Stala se s ostatními Larischovými jámami závodem 2 Velkodolu Čs. armáda. O tři roky později dosloužilo její staré prádlo, které nahradila nová úpravna uhlí na základním závodě. Těžba uhlí skončila v roce 1963. Důl s rozlohou 130 hektarů, osmi patry a maximální hloubkou dobývání 470 metrů přestal existovat. Jeho jámy úvodní a výdušná byly zasypány v letech 1966 a 68, po demolici těžních věží a budov areál rekultivovali a zalesnili.