HISTORIE SPOLKU KROJOVANÝCH HORNÍKŮ DO ROKU 1948

Autor: administrator <info(at)hornicky-klub.info>, Téma: Informace, Vydáno dne: 01. 03. 2008

Spolek krojovaných horníků byl hornickou, zájmovou, apolitickou organizací s posláním propagace svého mateřského závodu na zachování slavných hornických tradic a zvyků v hornickém regionu.

Spolek se zásadně nezapojoval do sociálních střetů, už i z toho důvodu, že v řadách spolku stáli vysoce postavení úředníci, dozorci a hospodářští činitelé existenčně i kariérně vázáni na příslušnost k mateřskému závodu a uhelné těžební společnosti. V našem případě k Dolu František, ředitelství kamenouhelných dolů hraběte Larische Mönnicha v Karviné!

Jedna z priorit spolku byla charakteristická hornická solidarita s bratrskými spolky ze sousedních dolů, dále s místními hasiči a vojenskými veterány.

Původně byl spolek pouze pánskou hornickou organizací. Ozdobou a chloubou každé šachty a spolku byla nepochybně hornická dechová kapela, která se těšila ve své době velké oblibě a její členové nevšedními úlevami a výhodami v zaměstnání.

Ideovou náplní spolku bylo organizovat společná shromáždění, letní zahradní slavnosti, havířské plesy a aktivně se zapojovat do oslav s přímým napojením na církevní svátky, zejména oslavy sv. Barbory.

Je potřebné vzít v úvahu, že dominující vliv na naše slezské homické tradice vycházel z německo-polských tradic, které definitivně zanikly u nás až po roce 1948.

Šachta (coby zřizovatel spolku) plně zabezpečovala chod spolku po všech stránkách. Tímto vlastně povznesla vysoko hornickou stavovskou čest y kraji.

Organizační struktura a zásady pro členství ve spolku vycházely z polovojenské disciplíny a pořádku, tak jak ostatně i celá organizace na šachtě a především v dole.

Nezbytné doplňky k hornické uniformě: tvrdá čepice s perokušem, černá sametová lodička, bílá košile, bílé rukavice, bílá šála, černé botky nebo černé polobotky na šněrování, černé ponožky, černý dlouhý plášť (raglánového střihu). Dozorci, vyšší báňští úředníci, členové hornického výzkumného ústavu a ministr hornictví byli poctěni nošením šavle. Vázanka zásadně nebyla přípustná.

Barevné určení perokušů: černá péra řadoví horníci, červená péra členové hornické kapely, bílá péra revírníci a technici, tmavozelená péra dozorci, vyšší horničtí úředníci, členové hornického výzkumného ústavu a ministr hornictví.

Každý spolek vlastnil svůj vyšívaný slavnostní prapor vysvěcený v kostele za účasti zámožných kmotrů a spoluúčasti bratrských spolků. Tento ojedinělý církevní ceremoniál byl považován za nejvznešenější událost vůbec.

Vlajkonoši byli pečlivě vybíráni ze zasloužilých členů spolku, což bylo pro každého velkou ctí. Vlajkonoši byli vybaveni černozelenou šerpou přes hrud.

Blůza uniformy musela být za každých okolností zapnuta na všechny knoflíky až ke krku.

Čestná stráž měla zažehnuté důlní benzinové lampy, vlajkonoši nastoupili s hornickým praporem.

Zájemci o členství ve spolku a potažmo i o uniformu si hradili 50 % finančních nákladů na uniformu (druhou polovinu hradila šachta). To proto, aby si nový člen hornické uniformy uměl náležitě vážit.

Zelená barva na hornickém praporu označuje zelenou trávu a černá barva označuje uhelnou sloj.

Symbolické zkřížené kladívko a mlatek představují typické prvotní hornické nářadí, používané v minulosti při ražení chodeb. Možná, že se jednou i české spolky krojovaných horníků opět vrátí i se svou slavnou hornickou kulturou do společenství našich sousedů, kde jsme kdysi měli své stálé místo, a kde hodnoty sdružování jsou všeobecně uznávané a ctěné. Kus cesty v tom správném směru postoupili členové Klubu přátel Hornického muzea OKD v Petřkovicích a jeho vedení. Budiž jim za to dík!

Zdař Bůh!
Jan Bardoň,
bývalý havíř Dolu František