Helouvín? Guvno! Dušičky!

Autor: Redakce Horník <josef.lys(at)okd.cz>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 26. 11. 2007

„Tak jak stě oslavili tyn letošní helouvín?,“ zeptal se v nedělu Na Upadnici vzdělanec Jiřik. „Lojzek, čemu nam tyn gnyp nadava?,“ obratil se na mě s ušklebkem Poldek. „Pta se, esli si byl v patek na hřbitově zasvitiť svojim zesnulym, Poldečku,“ vysvětlil sem mu ze smichem. „Tuž co to mele?! Jaki helouvín?! Dyť to byl normalni křesťanski svatek pamatki zemřelych, čili dušičky!,“ pravil Poldek, a zle zakulal na Jiřika očami. „Něčitaš, něviš,“ pravil svoju otřepanu frazu Jiřik, a pokračoval:

Pivar„Cely civilizovany svět na zapad od nas slavi v tyn den helouvín, což je, ty zabedněncu, anglicki nazev pro ty vaše dušičky. Enemže v anglicki mluvicich zemjach něchoďa bečeť na hroby, ale fajně se bavija. Děcka aji dospěli litaju po cestach ve strašidelnych kostymach, strašiju se, do oken davaju vydlabane a na lidske pysky vyřezane dyně ze svičkami vevnitřku, prostě maju z teho prdel. Ni tajak u nas, kaj se navščeva hřbitova měni v modni přehlidku. Kaj se baby z rodiny trumfuju, kera přidě v dražšim a lepšim mantlu či klobuku. Chlopi se kolem nich enem hufuju a těša se hlavně do hospody, kaj baby budu fotkami jedna druhu trumfovať, kera ma pěknějši a bohatějši potomki, a oni se zrobja při pivu a fernetu či vodce svuj den … To su ty vaše křesťanske dušičky! Di s tym do řiti! To mi je fakt milejši tyn americki helouvín, kaj nikdo nic něpředstira a bavi se, jak umi.“ „Ja! Vam modrym ptakum, se libi vice to co je americke, než to naše. Dyť vam je aji u dupy, co se ludě mysla o tym radaře co tu chcu postaviť, a o raketach, co maju rozmistiť v Polsku! Hlavně že je to americke! To je včil tyn vaš velki bratr, či jak sami pravitě Big Brother! Komunistum stě za Rusy nadavali a co včil robitě vy?,“ vrypnul se do dišputa Antek. „Brzdi, Antek, brzdi. Viš že sme se politicke dřisty zakazali, přeci se nebuděme pro paru hlupych a sprostych politikuv přežirať aji my,“ vletěl sem do ňho. „A co ty, Lojzek, byli stě z Mařu na hřbitově?,“ otočil zpatki Jiřik. „To viš, že byli. Ja se na to každy rok těšim, bo se zejdě cela rodina. Aji ti, co se kdysik rozutikali po cele republice. Pravda, naše šiky řidnu čim dal vice, ale co narobime. A je to dycki tajak si to popsal ty. U hrobu zme pochvalili baby za oblečeni, a už zme se hnali do hospudki. A tak to jelo přesně podle teho tvojiho scenařa. Potym zme se pomuckali a slibili se, že ti, co budu mocť, přidu na hřbitov přišti rok zas,“ pravil sem za suhlasneho mručeňa Erdi, kery byl na hřbitově s nami. „To seďa v něbičku dvě dušički a ta jedna pravi: ,Od koho a jaká byla poslední věta, kterou jsi ve svém životě slyšel?’ ,Od manželky: Jestli mně pustíš na chvíli k volantu, tak budeš přímo andílek!’ Fajne, ni?!,“ zakoňčil dišput tradičně Erďa.

Tuž zdař buh, vaš Lojzek