Jak nas Jaryn potěšil i nasral
Autor: Redakce Horník <josef.lys(at)okd.cz>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 03. 10. 2007Byl sobotni podvečer, ja se těšil na přenos fotbalu Slavia-Banik, Mařa cosik štrachala v kuchyni, když se ozvalo enem take něsměle cinknuti zvonka u dveři. Valim k domacimu telefonu, řvu do ňho až sem malem pluca vypluvnul, ale na druhim koňcu ticho! „To se asik zase hraju děcka a mačkaju zvonki!,“ pravila Mařa. Ani sem nědosednul ku televizi, když se ozval zvonek znova. Včil ale smělejši. Bylo jasne, že je kdosik přimo za dveřami. Odeviral sem a nadechoval se k nadavce, když sem uviděl Jaryna. Stal tam vysmjaty jak lečo, v ruce košik z hřibami: „Vidiš? Rostu! A tak moc, že sem ti jich aji paru přivez!“ S odevřenym pyskem sem vzal od něho košik. „Tyn bysem prosil vratiť!,“ pravil Jaryn, když předtym uctivě odmitnul pozvani na kafe. „Musim ešče k Břetikovi, Poldkovi, Antkovi a Tomkovi,“ dodal. A niž sem stačil cosik řecť, už byl ve vytahu a smětal pryč. Na jedne straně sem byl z tych hřibuv rad, ale na druhe zas nasrany, bo už se ozvala Mařa: „Ale, Lojzek, rob hned s tymi hřibami! Bo jak sedněš ku fotbalu, je pulnoc a zitra to tu budě smrděť jak na hnoju!“ Zamrmlal sem cosik o guvně, ale dal se do teho. Když sem skoňčil, bylo po fotbale. A podle kamošuv, sem o moc přišel…
Neděla Na Upadnici něbyla ve znameni fotbala, jak zme se puvodně mysleli, ale hřibuv. Jaryn nas ni enem překvapil, ale aji rozdělil. Na tych, keři hřiby dostali a tych, kere nasral, bo im nic nědal. „Něbojtě se, zitra je tež den, ni?!,“ chlacholil ich. Ale věř kemusik s prazdnymi rukami. Ale v tym se do hospody přišural Tomek. Krutil se jak muslimka při břišnim taňcu a šklebil jak by polknul pelyněk. „To ty Jarynove hřiby! Musely byť buď jedovate nebo silně zapařene,“ tvrdil. Jaryn se urazil a ze slovami „tyn už od mě nědostaně ani muchomurku!,“ se od něho odsednul. „Polovička z nas ty hřiby jedla a nic nam neni! Buď si se ich, jak ty to umiš, přežral, nebo si to, jak pravi Cyrilek z Valach, zhutal!,“ štěknul sem na ňho a Tomek se uvědomil, co za maras zrobil. Tak už rači držel pysk. Pomoch mu aji Břetik, kery vtrhnul do hospody ze svetrem na hlavě a hnal se přimo na hajzl. A my zme na jeho hlavě zahlidli velku černu skvrnu, asi tak velku, jaku ma rusky exprezident Gorbačov, enemže ten ju ma červenu. Když přišel z hajzla vysvětloval: „Idu do hospody a naraz chlust mi cosik na hlavu. Šahnu a je to cosik černeho, mastneho! Čuchnu, něsmrdi to!? Myslel sem se, že kdosik po mně cosik hodil. Ale nikdi nikdo. Tuž něvim.“ „Co něviš? To tě posral havran! Ti maju take velke černe mastne guvno, kere moc něsmrdi,“ tvrdil Erďa a šel utěšovať uraženeho Jaryna. „Nic se z něho něrob!
Znaš tyn jak baba vyhazuje na smetisko novu valendu a udivene kamošce vysvětluje: ,Včera jsem na ní byla manželovi nevěrná. Tak nechci, aby mi to pořád připomínala!’ ,Nebuď blbá! Kdybych se tím měla řídit já, tak mi doma zůstane jen lustr!’
Fajne, ni?!“
Tuž zdař buh, vaš Lojzek